Radek Urban zůstal stát u stolu, jako by mu někdo právě strhl ze zad kabát a vystrčil ho do mrazu.
„Zničila jsi rodinu,“ pronesl dutě, aniž se na mě podíval. „Dochází ti to vůbec? Zítra o tom bude mluvit celá Ostrava.“
„Rodinu rozbila Adéla ve chvíli, kdy vyťukala kód k trezoru,“ odpověděla jsem a zamířila ke dveřím.
Ve vstupní hale byl citelný chlad. Přes aplikaci jsem si zavolala taxi a než dorazilo, čekala jsem venku na schodech. Dívala jsem se na noční světla Ostravy, rozmazaná vlhkým vzduchem. Kolem projel policejní vůz s blikajícími majáky a na okamžik zalil chodník modrým světlem.
Radek vyšel asi po pěti minutách. Zastavil se opodál, blíž nepřišel.
„Dneska domů nejdu,“ vyštěkl a zapálil si cigaretu. Prsty se mu třásly tak, že skoro netrefil plamenem konec. „Pojedu k matce. Je jí z toho špatně.“
Jen jsem přikývla.
„Dobře.“
„A nemysli si, že ti tohle někdy odpustím. Stačilo jediné slovo a mohlo se to urovnat. Jenže ty sis vybrala svůj safír.“
Pohlédla jsem na něj. Pod pouličními lampami mi připadal najednou úplně cizí. Nebyl to muž, se kterým jsem strávila osm let života. Byl to jen nepříjemný člověk, vedle něhož se mi protivilo stát.
K obrubníku přijel bílý Volkswagen Polo s promáčknutým blatníkem. Nastoupila jsem dozadu.
„Do Poruby,“ řekla jsem řidiči.
V kabelce mi zavibroval telefon. Zpráva od Daniela Tkadlce: „Kurýra jsme propustili. Zítra v 10 vás čekám kvůli podpisu protokolu o rozpoznání.“
Zhasla jsem displej. Z kapsy jsem vytáhla šňůrku s lupou a začala si ji ovíjet kolem prstu. Sklo se v rytmu jízdy klidně pohupovalo.
Doma stál na kuchyňském stole nedopitý šálek kávy. Už dávno vychladlé. Vedle něj leželo pár drobků ze sušenky. Ani jsem se nesvlékla a prošla rovnou do ložnice. Otevřela jsem skříň. Na poličce u trezoru zůstával prach v jednolité vrstvě, jen v rohu se jasně rýsoval otisk po dně pouzdra.
Natáhla jsem se na postel přes přehoz. V bytě bylo naprosté ticho. Nikdo nebouchal dveřmi, nikdo neremcal kvůli studené večeři, nikdo nečekal, že se kolem něj budu točit.
Zítra se rozjede telefonování. Tchyně bude ječet, Radek vyhrožovat, Adélin advokát lkát do sluchátka. Budou chtít, abych vzala oznámení zpět. Nabídnou peníze. Zkusí soucit, výčitky i řeči o svědomí.
Podívala jsem se na své ruce. Už se netřásly zimou.
V jedenáct večer přišla od Radka SMS: „Adéle hrozí až šest let. Jsi spokojená? Máma skončila v nemocnici. Jsi zrůda.“
Neodpověděla jsem. Konverzaci jsem smazala a číslo zablokovala.
Ráno mě probudil budík. Uvařila jsem si čerstvou kávu, oblékla si strohý kostým a před odchodem se ještě zastavila u prázdného pouzdra. Policie mi ho předešlý večer vrátila oproti podpisu, s poznámkou o odpovědném uschování. Samotný náhrdelník samozřejmě zůstal v trezoru s důkazním materiálem.
Vložila jsem do pouzdra svou šperkařskou lupu. Pak jsem víčko přiklapla. Ozval se krátký, suchý zvuk. Skoro jako výstřel.
Na policejní služebně bylo zakouřeno a hlučno. Daniel Tkadlec mi kývl na pozdrav a přisunul ke mně složku.
„Pročtěte si to a podepište. Vaše švagrová se přiznala ke všemu. Tvrdí, že si to chtěla jenom na chvíli vzít na sebe a potom dostala strach.“
„Vím,“ řekla jsem a připojila podpis.
Když jsem vyšla ven, stál před budovou Radek. Vypadal příšerně. Neoholený, ve včerejším saku, pomačkaném a umazaném.
„Lucie, počkej,“ vykročil ke mně. „Najal jsem právníka. Říká, že když napíšeš, že škoda byla uhrazena a nemáš další nároky, dá se to uzavřít smírem. Prosím tě. Kvůli nám.“
Zastavila jsem se. Nejprve jsem se podívala na něj, potom na policejní budovu za jeho zády.
„Žádné ‚my‘ už neexistuje, Radku.“
Obešla jsem ho a zamířila ke svému autu. Sedla jsem za volant a nastartovala.
Ve zpětném zrcátku jsem ještě zahlédla, jak zůstal stát na chodníku se svěšenýma rukama. Něco za mnou křičel, ale já už pustila rádio. Hlasatel oznamoval předpověď počasí: Ostravu čekalo ochlazení a několik dní vytrvalého deště.
Do starožitnictví jsem dorazila o hodinu dřív, než se otevíralo. Šéf už byl uvnitř a probíral novou zásilku.
„Lucie Blažeková? Vy jste tu dnes nějak brzy. Stalo se něco?“
„Ne,“ sundala jsem si plášť a pověsila ho na ramínko. „Jen je hodně práce. Musím dokončit zprávu k včerejšímu ocenění.“
Usadila jsem se za svůj stůl. Ze zásuvky jsem vytáhla pracovní lupu, těžkou, v ocelovém pouzdře. Z krabice jsem vzala první předmět, stříbrnou tabatěrku z devatenáctého století, a přiložila si čočku k oku.
Pod sklem se rozprostřel celý samostatný vesmír: jemná rytina, nepatrné šrámy zanechané časem, mistrovská značka vyražená do kovu. Poctivá práce. Bez jediné lži.