V pondělí Lucie oznámila, že se u nich zdrží ještě další týden.
„V práci mi nečekaně schválili dovolenou,“ prohodila sladce a usmála se na bratra. „Snad vlastní sestru nevyhodíš na ulici?“
„Ale prosím tě, buďte tu jako doma,“ zasmál se Petr.
Jana jen pevně sevřela čelisti. Neřekla ani slovo.
Ještě téhož večera znovu zaslechla Luciin tlumený hlas z chodby. Telefonovala šeptem.
„Mami, všechno běží podle plánu… Ano, zůstanu tu déle… Ne, ta husa nic netuší… Papíry jsou skoro připravené… Petr to podepíše, kam by se poděl?“
Janě se v hrudi zvedla vlna hněvu. Tak to tedy ne, drahoušku, problesklo jí hlavou.
Následující den si vzala volno. Nejprve zašla k notáři, potom na úřad kvůli potřebným dokladům. K večeru držela v ruce pečlivě poskládanou složku plnou listin a v hlavě měla naprosto jasný postup.
U večeře se obrátila k Petrovi tónem, jako by šlo o obyčejnou drobnost.
„Miláčku, co kdybychom na víkend pozvali tvoje rodiče? Už dlouho jsme se nesešli všichni společně.“
Lucie okamžitě zvedla hlavu. Na švagrovou pohlédla nedůvěřivě.
„To je skvělý nápad!“ nadchl se Petr. „Lucinko, mamka bude ráda, že jsi taky tady.“
„Jistě,“ procedila Lucie mezi zuby. „Nemám nic proti.“
V sobotu ráno byla Jana od časného dopoledne v kuchyni. Pekla, dusila, krájela, dochucovala, jako by připravovala slavnostní hostinu. Dala si záležet na každém detailu. Poslední rodinná večeře, pomyslela si hořce, zatímco sekala zeleninu do salátu.
Večer už se stůl prohýbal pod mísami a talíři. Dorazili Petrovi rodiče, Karel Novák a Marie Nováková. Tchyně si Janu jako obvykle přeměřila od hlavy až k patě.
„Sluší ti to, Janičko,“ pronesla s nucenou laskavostí.
„Děkuju,“ odpověděla Jana s úsměvem. „Pojďte dál, posaďte se.“
Když všichni usedli a začali si nabírat jídlo, Petr pozvedl sklenici.
„Na rodinu. Na to, že jsme spolu.“
„Na rodinu,“ zopakovala Jana tiše a napila se.
Lucie uhnula pohledem a koutky úst jí sotva znatelně cukly. Jana si toho všimla. Za chvíli tě ten úsměv přejde, řekla si v duchu.
Odložila příbor a zřetelně promluvila:
„Mimochodem, ráda bych s vámi něco probrala.“
Všechny oči se obrátily k ní.
„Petře, před pár dny jsem náhodou zaslechla, o čem ses bavil se svou sestrou a matkou.“
V místnosti jako by se zastavil vzduch. Lucii se z tváře vytratila barva.
„O čem to mluvíš?“ Petr svraštil čelo.
„O tom, že tě tvoje sestra s maminkou chtějí přimět, abys byt přepsal jen na sebe a mě odtud nechal odhlásit. Jinými slovy, abyste mě dostali z vlastního domova ven.“
„Co je to za nesmysl?“ vyjela Marie Nováková pobouřeně. „Petře, tvoje žena se snad zbláznila!“
„Jano, co se děje?“ Petr zmateně pohlédl nejdřív na ni, pak na Lucii a nakonec na matku.
„Slyšela jsem všechno,“ řekla Jana pevným hlasem. „Každé slovo. Lucie řekla, že ,ta hloupá ženská ani netuší, že ji lze odhlásit‘. A taky že Petr stejně podepíše, když se na něj správně zatlačí.“
Lucie prudce vyskočila ze židle.
„Ty jsi nás poslouchala?“
„Zaslechla jsem to náhodou, když jsem uklízela v kuchyni,“ odsekla Jana. „Ale na tom nezáleží. Podstatné je, že jste mě chtěly vystrnadit z místa, které je i mým domovem.“
„Tvým domovem?“ vložila se do toho tchyně ostře. „Ten byt patří Petrovi. Dostala ho od babičky jeho rodina!“
„Jani, to musí být nějaké nedorozumění,“ chytil ji Petr za ruku. „Nikdo tě přece nechce vyhazovat.“
Lucie s Marií si vyměnily rychlý pohled.
Jana ruku pomalu stáhla a sáhla po připravené složce.
„Tady je všechno, co je potřeba vědět.“
Petr ji otevřel a začal listovat dokumenty. Jeho výraz se měnil z nejistoty v naprosté zmatení.
„Co to má být?“ zeptal se a zvedl oči od papírů.
„Účtenky za veškerý nábytek, spotřebiče a rekonstrukci bytu,“ ukázala Jana na první svazek. „Tady jsou výpisy z mého účtu. Polovinu nákladů jsem platila já. A tohle,“ vytáhla samostatnou obálku, „je oficiální právní stanovisko k mým nárokům na byt.“
Lucie zbledla ještě víc.
„Ty jsi byla u právníka?“ zasyčela.
„Samozřejmě. Hned jak jsem pochopila, co chystáte,“ odpověděla Jana a narovnala se.