Kdysi pomáhal Haně Dvořákové, sousedce od vedle, když řešila majetkové vypořádání. Jana po telefonu sáhla tak rychle, až jí málem vyklouzl z ruky.
„Dobrý den, pane Svobodo? Tady Jana Nováková… sousedka paní Hany Dvořákové.“
Mluvila tiše, skoro bez hlasu, a každou chvíli nervózně těkala očima ke dveřím, jako by se v nich mohl kdokoli objevit.
„Potřebovala bych se s vámi co nejdřív poradit. Je to naléhavé. Měl byste dnes čas? V jednu? Skvělé, děkuju.“
Zrovna když hovor ukončila, připloužil se do kuchyně Petr. Vlasy měl rozcuchané, na tváři otisk polštáře a tvářil se napůl spící.
„Dobré ráno,“ zamumlal a políbil ji na tvář. „Ty už jsi vzhůru? Proč tak brzo?“
„Já… prostě už jsem nemohla spát,“ odvětila Jana a raději se mu nepodívala přímo do očí. „Dneska bych se chtěla stavit za kamarádkou, nevadí? Dlouho jsme se neviděly.“
„Za kterou?“
„Za Lenkou,“ vyhrkla první jméno, které jí blesklo hlavou.
„Jasně,“ zívl Petr. „Já vezmu Lucii do kina. Včera mě o to prosila.“
Samozřejmě že prosila, proběhlo Janě hlavou, ale nahlas neřekla nic.
Kancelář Pavla Svobody voněla směsí kávy, starých šanonů a papíru. Muž s ustupujícími vlasy a brýlemi na nose ji nechal mluvit bez přerušování. Jana mu vypověděla všechno, co slyšela, i to, čeho se bála.
„Takže byt pochází po babičce vašeho manžela,“ shrnul právník pomalu. „A vy v něm máte trvalý pobyt?“
„Ano. Přihlásili jsme mě hned po svatbě.“
„Dobře. A na koho je vedený v katastru?“
Jana zamrkala. „Prosím?“
„Kdo je uvedený jako vlastník. Byl to dar? Dědictví? Převod? Závěť?“
Znejistěla. Najednou si připadala hloupě.
„To nevím,“ přiznala potichu. „Petr všechno zařizoval sám.“
Pavel Svoboda si povzdechl, ale jeho hlas zůstal klidný.
„Paní Nováková, první krok je zjistit, komu byt právně patří. Pokud je vlastníkem jen váš manžel, situace bude složitější. Jestli je majetek společný, vaše švagrová s tím sama nic neudělá.“
„A jak to mám zjistit?“
„Ještě dnes si vyžádejte výpis z katastru nemovitostí. Buď osobně, nebo elektronicky přes portál občana.“
Domů se Jana vracela s jasnějším plánem, než s jakým ráno odcházela. Jen co otevřela dveře, zakopla v předsíni o Luciiny boty.
„No konečně!“ ozvalo se z kuchyně. Lucie se objevila ve dveřích s povytaženým obočím. „Kde ses toulala? Už jsme tě sháněli.“
„Byla jsem u kamarádky,“ odpověděla Jana co nejvyrovnaněji.
„My jsme byli s Petrem v kině,“ pronesla Lucie posměšně a opřela se ramenem o stěnu. „Můj bráška je pořád jako malý kluk. Zase si vybral nějakou pitomou akční střílečku.“
Jana ji minula jen s krátkým přikývnutím. V ložnici za sebou zavřela dveře, vytáhla telefon a bez otálení se přihlásila na příslušný portál. Vyhledala žádost o výpis, zadala údaje k bytu, zaplatila poplatek a odeslala formulář. Teď už nezbývalo než čekat.
Večer, když Petr tvrdě spal a Lucie se zavřela v pokoji pro hosty, Jana zkontrolovala e-mail. Zpráva už tam byla. Srdce se jí rozbušilo tak silně, až ho cítila v krku. Otevřela přílohu.
„Vlastník: Petr Novák.“
Na okamžik se jí zastavil dech. Takže Lucie mluvila pravdu. Podle papírů patřil byt pouze Petrovi. Ona v něm byla jen přihlášená. Strach, který ji celý den svíral, se náhle proměnil v horký vztek.
Tak to tedy ne, pomyslela si tvrdě.
Ráno, dřív než se kdokoli v bytě probudil, znovu vytočila číslo Pavla Svobody.
„Pane Svobodo, mám problém…“
„Poslouchejte mě pozorně,“ přerušil ji právník. „Jste v bytě hlášená tři roky, nebo déle?“
„Skoro tři.“
„To je podstatné. Můžeme se opřít o vaše právo užívání. A kromě toho všechno, co jste během manželství pořídili — nábytek, spotřebiče, vybavení — spadá do společného majetku. Pokud navíc doložíte, že jste se finančně podílela na rekonstrukci…“
„Rekonstrukci jsme dělali,“ vydechla Jana a v tu chvíli si vzpomněla, že pečlivě schovala všechny účtenky i faktury.
„Pak máte v ruce silnější karty, než si myslíte. Dejte dohromady dokumenty. A hlavně: nepodepisujte nic, co vám manžel nebo jeho rodina předloží.“
„Děkuju vám.“
„A ještě jedna věc, paní Nováková. Měla byste to říct i manželovi.“
Jana se unaveně nadechla.
„Nejsem si jistá, že by stál na mé straně.“
Následující dva dny se pohybovala po bytě, jako by našlapovala mezi nášlapnými minami. Usmívala se, vařila, odpovídala klidně a předstírala, že je všechno v pořádku. Ve skutečnosti však tajně skládala dohromady důkazy. Vytahala ze šanonů účtenky za nábytek, spotřebiče i stavební materiál. Našla bankovní výpisy ze svého účtu, kde byly jasně vidět platby za rekonstrukci. Nakonec naskenovala i manželskou smlouvu, v níž bylo černé na bílém uvedeno, že vše pořízené během manželství je společné.