Zamířila jsem za Dagmar Matoušekovou. Byla to moje advokátka, i když jsme se vídaly spíš náhodně — jednou do roka na firemních večírcích. Před deseti lety navíc vedla rozvod mé kamarádky, takže jsem věděla, že umí být nepříjemně přesná. Položila jsem před ni všechno: složku s papíry, telefon se záznamem i bankovní výpisy.
Dagmar Matoušeková mlčela a poslouchala skoro hodinu a půl. Teprve pak si sundala brýle, opřela je o stůl a podívala se na mě.
„Petro, vaše pozice je výborná. Skoro učebnicová. Ale můžeme ji ještě vylepšit.“
A tak jsme ji vylepšily.
Nejdřív jsem oficiálně oznámila, že vystupuji ze společnosti StrojMontáž-Plus s.r.o. a prodávám svůj podíl. Jenže ne Pavlu Vaňkovi. Prodala jsem ho svému vlastnímu bratrovi Janu Kratochvílovi, se kterým jsem byla předem domluvená. Za nominální hodnotu, přesně podle stanov a zcela v souladu se zákonem. Pavla jsem písemně informovala třicet dní dopředu, jak vyžadovalo předkupní právo. Neodpověděl. Měl zřejmě plné ruce práce s Kristýnou Zelenýovou. O měsíc později bylo hotovo a Pavel najednou zjistil, že má ve firmě nového společníka: mého bratra, právníka, s padesátiprocentním podílem.
Potom jsem dala dohromady veškeré podklady k údajným poradenským službám společnosti Astra-Consult. Tři miliony dvě stě tisíc korun, které odešly z naší společné rodinné firmy do firmy jeho milenky. Nebyla to drobnost ani špatně zaúčtovaná faktura. Bylo to vyvádění majetku ze společného jmění manželů. A přesně to byl důvod, proč se při rozvodu měly podíly přepočítat v můj prospěch.
Třetím krokem byl návrh na rozvod. Současně jsem požadovala náhradu poloviny peněz, které Pavel z firmy odčerpal. Přiložila jsem smlouvy, výpisy, faktury i fotografie Kristýny Zelenýové z Malediv — pořízené tři dny před Pavlovou údajnou služební cestou na stavbu, která se časově až nápadně kryla.
Nahrávku jsem na finanční úřad neodnesla. To by bylo příliš hrubé a mohlo se to obrátit i proti mně. Zvolila jsem jemnější způsob.
Třetí den jsem Kristýně zavolala, přesně jak jsem slíbila.
„Kristýno, sejdeme se. Probereme podmínky.“
Dorazila do kavárny spokojená, v novém kožichu a s výrazem ženy, která si přišla pro vítězství.
„Tak co, rozmyslela sis to?“ ušklíbla se a pohodlně se rozvalila na židli.
„Rozmyslela,“ odpověděla jsem.
Vytáhla jsem telefon a stiskla přehrávání.
Kavárnou se rozezněl její vlastní hlas. „Stačí jedno moje podání na finančák a půjdete si sednout.“ „Kvůli svému dítěti vás roztrhám.“ „Pavel je bačkora.“
Kristýna nejdřív zbledla. Vzápětí zrudla. A pak znovu ztratila barvu.
„Ty… ty sis to nahrávala?“
„Ano,“ řekla jsem a telefon klidně položila zpátky do kabelky.
Pak jsem se k ní naklonila.