a řekla velmi tiše:
„Teď budeš poslouchat ty mě, holčičko. Z firmy už jsem odešla. Svůj podíl ode mě odkoupil můj bratr. A jen tak mimochodem — je právník. Pavel teď podniká s ním. Zkus hádat, jak moc se bratrovi bude líbit, až se dozví o ‚Astra-Consultu‘ a o těch zhruba sedmi stech padesáti tisících korun, které zmizely z naší firmy a přistály u tebe. Předpokládám, že podá žalobu na náhradu škody proti jednateli. Proti Pavlovi. Osobně. A ještě jedna drobnost — požádala jsem o rozvod a žádám vyrovnání poloviny té částky. Takže až se ti narodí chlapeček, Pavel možná nebude mít ani firmu, ani byt, ani auto. Zato bude mít dluh na alimentech a exekuční titul.“
Kristýna na mě zírala, jako by jí někdo podtrhl zem pod nohama.
„Ty… ty jenom blafuješ…“
„Ověř si to,“ zvedla jsem se. „A ještě něco. Tu nahrávku nikam neposílám. Nepotřebuju ji. Je to jen pojistka. Pro případ, že by sis ty nebo Pavel najednou začali myslet, že mám krátkou paměť.“
Odešla jsem a její latté jsem za ni nezaplatila.
Za čtrnáct dní stál Pavel u mých dveří. Propadlé tváře, šedý obličej, člověk o deset let starší.
„Petro,“ začal. „Všechno mi došlo. Pojďme to vrátit zpátky. Jako dřív. S ní je konec. Byla to pitomost.“
Dívala jsem se na muže, se kterým jsem prožila osmnáct let. A najednou jsem zjistila, že necítím lítost. Ani bolest. Vůbec nic.
„Pavle,“ odpověděla jsem klidně, „včera ti přišlo předvolání k rozvodovému soudu. Všechno řeš tam. Promluvíme si před právníky.“
Rozvod se uzavřel během dvou stání. Soud vzal v úvahu vyvádění majetku z firmy a přiznal mi sedmdesát procent společného jmění. Byt zůstal mně a Natálii Bílýové, hypotéka na něm nebyla. Auto připadlo Pavlovi — i s úvěrem.
Kristýna porodila a okamžitě požádala o alimenty. Pavel odvádí čtvrtinu z oficiální mzdy, tedy z těch zhruba sedmatřiceti tisíc pěti set korun, které si kdysi jako jednatel sám nastavil. Můj bratr, nyní nový společník firmy, pak odsouhlasil snížení platu na dvacet tisíc. Prý „kvůli krizi ve stavebnictví“. Říká se, že Kristýna zuří.
A já v létě letím s Natálií do Itálie. Poprvé po osmnácti letech bez Pavla, bez jeho „zakázek“, bez cizí vanilky ve vzduchu.
Na letišti se mě Natálie zeptala:
„Mami, ty jsi mu vážně vůbec neodpustila?“
Pohlédla jsem přes sklo na rozjezdovou dráhu.
„Zlatíčko, já jsem neodpustila ani neodpustila. Já jsem si to jen spočítala.“
Hlavní účetní si počítá vždycky.