„Já už nedokážu žít s důchodkyní.“
Pronesl to, aniž by se na mě podíval. Zíral do talíře na karbanátky. Zrovna jsem mu přidala druhý, protože dva jedl vždycky. Každou sobotu. Dvaatřicet let bez výjimky.
„Martine, co tím chceš říct?“
„Mluvím o nás, Jano. Přesněji o tom, že žádné my už neexistuje.“
Posadila jsem se naproti němu. Položila jsem ruce na stůl, dlaněmi dolů, aby se nepoznalo, jak se mi třesou. Účetní ve mně se probudila dřív než manželka. Účetní vždycky zareaguje jako první, když uslyší slovo „neexistuje“.
„Ty odcházíš?“
„Ano. Našel jsem si jinou. Je jí devětadvacet. A víš co? Nechodí doma v županu s vytahanými kapsami.“
Ten župan byl opravdu starý. Modrý, se zapínáním na prsou. Koupila jsem si ho ještě v době, kdy naše dcera nastoupila do školy. Byl pohodlný. Martin mu kdysi říkával „můj gaučový župan“ a smál se tomu.
Teď se nesmál.
„Jak se jmenuje?“
„Veronika.“
Přikývla jsem, jako by mi to něco objasnilo.
Na stole pomalu chladly karbanátky. Dívala jsem se na ně a hlavou mi běžela úplně absurdní myšlenka: tři hodiny jsem je připravovala. Maso jsem mlela sama, rohlík namáčela v mléce přesně tak, jak mě to učila maminka. Tři hodiny z mé soboty. A on teď vstane a odejde za Veronikou, která si nejspíš objednává sushi.
„Kdy?“
„Co kdy?“
„Kdy odcházíš.“
„Dneska. Tašku už mám sbalenou.“
V tu chvíli ve mně něco cvaklo. Nezabolelo to, nic se neutrhalo, jen to udělalo suché cvaknutí, jako když někdo zhasne vypínačem. On si sbalil tašku. Zatímco já stála v kuchyni a jako hloupá vařila boršč na celý týden dopředu.
„Tak jdi,“ řekla jsem.
Zatvářil se, jako by mi nerozuměl. Dokonce zvedl obočí.
„To je všechno? Nic víc mi neřekneš?“
„A co bys chtěl slyšet, Martine? Že jsem ti dvaatřicet let prala košile zbytečně? To vím i bez tvého vysvětlování.“
Zvedl se a odešel do předsíně. Slyšela jsem, jak zápasí se zámkem kufru. Byl to ten samý kufr, se kterým jsme v roce 2008 jeli do Chorvatska, když jsme dostali prémii a řešili byt. Tehdy jsem do toho dala i dědictví po mamince. Šest set sedmdesát pět tisíc korun. Pamatuju si každou číslici. Jsem přece účetní.
Byt se ale napsal na něj. „Bude to jednodušší, Janičko, pak to přepíšeme.“ Nepřepsali jsme nic.
Seděla jsem dál v kuchyni a upřeně hleděla na dva jeho karbanátky. Potom jsem vstala, vytáhla velký černý pytel na odpadky, ten sto dvacetilitrový, jaké kupuju po balících v Albertu, a zamířila do ložnice.
„Co to děláš?“ zeptal se, když mě uviděl s pytlem v ruce.
„Pomáhám ti s balením. Jeden kufr ti určitě stačit nebude.“
A začala jsem skládat. Košile do pytle. Tepláky, ve kterých se každou neděli rozvaloval na pohovce, do pytle. Pantofle, kartáček na zuby, holicí strojek, nabíječku k telefonu. Všechno šlo dovnitř. Rychle, klidně, přesně jako při inventuře.
„Jano, ty ses zbláznila.“
„Ne, Martine. Právě naopak. Poprvé po dvaatřiceti letech jsem přišla k rozumu.“
Chytil mě za zápěstí. Podívala jsem se na jeho prsty, krátké, se zažloutlými nehty, a on mě z nějakého důvodu pustil.
„Pro zbytek si přijedu později.“
„Přijeď. Jen mi předem zavolej, ať ti otevřu.“
Tehdy jsem si ještě myslela, že mu opravdu otevřu.
Za čtyři dny dorazil. A nebyl sám.
Otevřela jsem dveře a spatřila ji. Veroniku. Stála na chodbě v bílém kabátě, který se k počasí vůbec nehodil, přes rameno kabelku na dlouhém tenkém řetízku, a prohlížela si mě tak, jak se člověk dívá na starý kus nábytku, který je potřeba odnést na sběrný dvůr.
„Dobrý den,“ řekla zdvořile. Jen v očích měla nepatrné přimhouření.
„Dobrý den.“
Martin se kolem mě protáhl do předsíně, jako by tu pořád byl pánem domu.
„Jani, nebudeme zdržovat. Vezmu si zimní věci a dokumenty.“
„Jaké dokumenty?“
„No svoje. Občanku, technický průkaz od auta, kartičku pojištěnce. A papíry k bytu.“
Zůstala jsem stát ve dveřích do kuchyně.
„K bytu?“
„Samozřejmě. Byt je přece psaný na mě.“
Veronika se za jeho zády lehce pousmála. Jen jedním koutkem úst. Ten úsměv jsem si potom vybavovala ještě mockrát.
„Martine,“ pronesla jsem velmi pomalu, „ty jsi sem teď vážně přišel pro listiny k bytu, do kterého jsem vložila dědictví po své matce?“
„Jani, prosím tě, jaké dědictví. To už je sto let.“
„Osmnáct,“ opravila jsem ho. „Ne sto. Osmnáct let. Šest set sedmdesát pět tisíc korun v roce 2008, jestli to někoho zajímá. Tehdy za to v naší čtvrti stál celý dvoupokojový byt. Celý. A ty ses mi ještě smál, že skládám korunu ke koruně.“
„Mladý muži,“ vložila se do toho najednou Veronika, „my opravdu nemáme celý den.“
To její „mladý muži“ mě dorazilo. Bylo mu šestapadesát. Břicho mu přetékalo přes pásek, obličej měl rudý a pod očima těžké váčky.