A pak se ozvala Tereza.
„Mami, ty ses snad úplně zbláznila? Táta přišel o auto. Tvrdí, že jsi ho schválně dostala do průšvihu s bankou. Je to pravda?“
„Je, Terezo.“
„Mami… ale on je můj táta. Brečí.“
„Mám tě moc ráda, děvče moje. Ale o tomhle už spolu mluvit nebudeme. Tvůj otec zůstane tvým otcem napořád. Mým mužem už ale není. Já mám svoje účty, on zase svoje.“
Na druhém konci bylo ticho. Nakonec Tereza tiše pronesla:
„Ty jsi teď nějaká jiná.“
„Ne, Terezo. Já jsem konečně sama sebou. Poprvé po dvaatřiceti letech.“
A ukončila jsem hovor.
Puška vystřelila podruhé. A upřímně? V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám cítit úlevu. Protože v telefonu plakala moje dcera.
Uběhl rok.
O Martinovi se ke mně dostávaly jen útržky. Většinou přes Terezu. Volala mi dál, i když někdy od října přestala říkat „táta“ a začala používat jenom „on“.
Toyotu mu vzali už v březnu. Veronika odmítla dělat ručitelku. Prý se s ním nedala dohromady proto, aby za něj splácela dluhy. Mimochodem, nikdy se nakonec nevzali. Žili v její pronajaté garsonce někde na kraji města a podle toho, co Tereza občas utrousila, to s nimi šlo měsíc od měsíce z kopce.
V srpnu ho Veronika vyhodila.
Stalo se to ve středu večer. Tereza mi volala celá ubrečená.
„Mami, on mi pořád telefonuje. Říká, že nemá kam jít. Byt nemá, auto nemá, Veronika mu vyhodila tašky přede dveře. Prý mu řekla, že už nedokáže žít s chlapem, který je samý dluh.“
Seděla jsem u kuchyňského stolu a loupala brambory. Jen pro sebe. Teď vařím na jednu porci. Stačí mi toho míň a jídlo se nekazí.
„Mami, slyšíš mě?“
„Slyším.“
„Chce zpátky. Aspoň na čas.“
Podívala jsem se na brambory v míse. Potom na nůž. A nakonec na svou ruku, která ten nůž držela. Ani se nezachvěla.
„Terezo, vyřiď mu prosím jednu věc. Že já už nedokážu žít s důchodcem.“
„Mami!“
„To nejsou moje slova. To jsou jeho slova, Terezo. Doslova jeho.“
Odmlčela se. Hodně dlouho. Pak řekla:
„Ty jsi strašně ztvrdla.“
„Možná.“
„Kdybys ho viděla… Má na sobě starou bundu, v ruce igelitku s věcmi. Vypadá skoro jako bezdomovec.“
„Já ho vídala dvaatřicet let, Terezo. Ve všech možných podobách. V pěkných oblecích i v teplácích. Teď je na řadě můj život. Ne moje povinnost dívat se, jak stojí s igelitkou přede dveřmi.“
Položila mi to.
Já doloupala brambory, dala je vařit a pustila televizi. Nahlas. Tak nahlas, jak jsem si to dřív nikdy nedovolila, protože Martin to nesnášel.
Dávali nějaký seriál. Nesledovala jsem ho. Jen jsem poslouchala cizí hlasy, jak se rozlévají po bytě. Po mém bytě. Úplně mém. Od jedné lišty ke druhé.
Asi za dvě hodiny se telefon na stole sám rozechvěl. Na displeji svítilo Martinovo číslo. Dívala jsem se, jak přístroj vibruje a pomalu se suně ke kraji stolu. Volal jednou. Podruhé. Potřetí.
Nevzala jsem to.
Ani počtvrté, ani popáté, ani pošesté. Do půlnoci volal šestkrát. Počítala jsem to. Starý účetnický zvyk.
Druhý den mi Tereza napsala zprávu: „Spí u nás. Dočasně.“ Odpověděla jsem jen: „Dobře, sluníčko, opatruj se.“ A tím to skončilo.
Od té doby se o tom nebavíme. Tereza je ke mně odměřená, ale pořád je to moje dcera. Tvrdí, že jsem rozbila rodinu. Já jí říkám, že rodinu rozbil ten, kdo v sobotu odešel a nechal na stole dvě kotlety. V tomhle se nikdy neshodneme.
Slyšela jsem, že Martin nastoupil jako hlídač na stavbu. Bydlí v buňce. Veronika se provdala za jiného, nějakého ředitele autosalonu, a všechno vystavuje na Instagram.
Já si každé ráno vařím čaj do hrnku s pomněnkami. Jídlo chystám jen pro sebe. Koupila jsem si nový župan. Ne modrý, ale zelený, s velkými knoflíky. Sama jsem si ho vybrala, v obchodě si ho oblékla před zrcadlem a sama se rozhodla, že ho chci.
V tom zrcadle stála čtyřiapadesátiletá žena. Šediny u spánků. Brýle na nose. Žádná důchodkyně. Jen žena, která konečně nikomu nic nedluží.
A tak se obracím na vás, holky.
Tereza se mnou skoro nemluví. Sousedka Blanka mi včera ve výtahu řekla: „Jani, odpusť mu to. Je to chlap, chlapům se takové věci stávají.“ Účetní z práce mi povídala: „Paní Jano, a co dcera? Vždyť ta je mezi vámi roztržená napůl.“ Moje vlastní sestra z Ostravy mi volala: „Janičko, vždyť nemá střechu nad hlavou. Vezmi ho aspoň přes zimu.“
Jenže já ho zpátky neberu.
Přehnala jsem to tehdy s bankou a tím ručitelstvím? Nebo jsem po dvaatřiceti letech praní, po dvou kotletách a po slově „důchodkyně“ udělala přesně to, co jsem udělat měla?
Jak byste se zachovaly vy, holky? Pustily byste domů muže, kterého jste před rokem vyprovodily pytlem na odpadky?