„…pak mu auto prostě odeberou,“ dořekla tiše.
„Opravdu mu ho vezmou?“
„Ano. Pokud nebude splácet nebo nedodá jiné zajištění, banka si vůz stáhne.“
Otočila jsem hlavu k oknu. Venku se sypal těžký mokrý sníh, dopadal na plechový přístřešek nad vchodem a okamžitě se měnil v vodu. Vybavila se mi Veronika v tom svém bílém kabátě. Představila jsem si, jak se jí asi líbí jezdit v té Toyotě. A pak jsem si vzpomněla, že mě v ní Martin svezl všehovšudy dvakrát: jednou k lékaři a podruhé na hřbitov za maminkou.
„Tak to napišme,“ řekla jsem.
A Kateřina ten dopis opravdu sepsala.
Když jsem se toho večera vrátila domů, postavila jsem vodu na čaj. Ne pro něj. Ne do konvice „pro nás dva“. Jen pro sebe. Do malého hrnečku s pomněnkami, kterému se Martin vždycky posmíval a tvrdil, že vypadá jako z blešího trhu. Sedla jsem si s ním k oknu a pomalu pila.
V bytě bylo zvláštní ticho. Moje domácí róba visela klidně na háčku v předsíni. Nikdo se jí neposmíval, nikdo ji nenazýval „gaučovým pytlem“.
A tehdy mi došlo, že samota sama o sobě není tak děsivá, jak jsem si celý život myslela. Mnohem horší bylo dvaatřicet let smažit dvě porce řízků a dostávat zpátky sotva drobek pozornosti.
Telefon zazvonil nečekaně. Na displeji svítilo neznámé číslo.
„Co sis to dovolila, ty stará bábo?!“ vyštěkla do sluchátka Veronika.
Odložila jsem mobil kousek od ucha. Pomalu a pečlivě, jako když účetní odsune špatně vyplněný formulář.
„Slečno, mám na vás jednu prosbu,“ odpověděla jsem klidně. „Pokud se mnou budete chtít mluvit, obracejte se prosím výhradně přes mou advokátku. Jmenuje se Kateřina, číslo vám mohu nadiktovat.“
Pak jsem hovor ukončila.
První rána padla.
Soud proběhl v únoru.
Martin dorazil ve svém jediném obleku. Tmavě modrém. V tom samém, který měl před čtyřmi lety na svatbě Terezy. Jenže od té doby mu nějak přestal sedět. Sako se přes břicho nedalo pořádně zapnout a látka se napínala tam, kde dřív volně splývala.
Veronika nepřišla. Později jsem se dozvěděla, že už ten den se s ním hádala.
Já jsem si vzala obyčejnou sukni a bílou halenku. Žádný župan, samozřejmě. Martin si mě přeměřil pohledem a na okamžik vypadal zmateně. Zřejmě čekal, že uvidí unavenou „důchodkyni“. Jenže proti němu seděla žena, která dvaatřicet let vedla cizí účty, a teď se poprvé rozhodla udělat pořádek ve vlastních.
Kateřina mluvila asi dvacet minut. Bez emocí, věcně, list po listu. Oddací list. Výpis z katastru. Bankovní výpisy. Účtenky v jedné složce, tři sta osmnáct stran. Platební doklady v další.
Dívala jsem se na Martina. Jednou zrudl, pak zase zbledl. V jednu chvíli sáhl do kapsy po prášku na srdce, jenže ho nenašel. Samozřejmě. Vždycky jsem mu ho do saka dávala já.
Soudkyně ho vyslechla a nakonec přes horní okraj brýlí zvedla oči.
„Žalovaný, chcete se k věci vyjádřit? Máte nějaké námitky?“
Martin si odkašlal.
„No… vždyť to bylo přece společné. Manželské.“
„Z jakých prostředků byl byt pořízen?“
„Z našich. Společných.“
„Ve spise je doloženo dědické řízení a bankovní výpis. Částka šest set sedmdesát pět tisíc korun byla připsána na účet žalobkyně v roce 2007. Byt byl zakoupen v roce 2008 za stejnou částku, tedy za šest set sedmdesát pět tisíc korun. Máte důkaz, že jste se na koupi finančně podílel?“
Mlčel.
„Žádný důkaz nepředkládáte?“
„Ne,“ zamumlal.
Vyhráli jsme. Úplně. Byt připadl mně. K tomu soud uznal i náhradu za rekonstrukce, které jsem hradila ze své karty. Dalších sto padesát tisíc korun mi měl Martin vyplatit do šesti měsíců.
Ze soudní síně odešel jako první. Já jsem ještě zůstala, podepisovala jsem dokumenty a přebírala kopie rozhodnutí.
Když jsem vyšla na chodbu, stál u okna a díval se dolů do dvora. Ramena měl svěšená. Oblek na něm najednou visel jako pytel.
„Jano,“ řekl, aniž se ke mně otočil. „Tohle se přece nedělá.“
„Co přesně?“
„No tohle. Všechno do poslední koruny. Vždyť nejsem cizí člověk. Máme spolu dceru.“
Přistoupila jsem k němu a postavila se vedle. A právě tam, sama nevím odkud, se ve mně objevila slova, která jsem nikdy předtím nahlas nevyslovila.
„Martine, já pro tebe nebyla cizí dvaatřicet let. Cizí jsem se stala během jedné soboty. Pamatuješ si, co jsi tehdy řekl? Že nemůžeš žít s důchodkyní. Nejsem důchodkyně. Je mi čtyřiapadesát a do důchodu mám ještě šest let. Ale i kdybych jí byla, za tuhle větu ti neodpustím ani korunu. Ani jednu. A tvůj úvěr ti taky neodpustím.“
Otočil se ke mně.
„Jaký úvěr?“
„Ten na Toyotu. Bance jsem oznámila rozvod a změnu poměrů. Z ručení mě vyvázali. V nejbližších dnech ti zavolají. Budou chtít buď okamžité splacení, nebo nového ručitele. Myslíš, že se za tebe Veronika zaručí?“
Jeho obličej už nebyl rudý. Byl bílý jako stěna.
„Ty… ty jsi to udělala schválně?“
„Ano, Martine. Naprosto schválně.“
Pak jsem ho obešla a zamířila k výtahu.
Druhá rána zazněla přímo tam, na chodbě soudu. Slyšela jsem, jak mu v kapse zavibroval telefon. Nejspíš už volala banka.
Doma jsem si znovu uvařila čaj do hrnečku s pomněnkami. Seděla jsem u okna, dívala se na sníh a říkala si, že možná přesně tomuhle lidé říkají spravedlnost.
Jen se mi ještě třásly ruce. Ne strachem. Byla to únava nasbíraná za dvaatřicet let, kterou jsem si teprve teď dovolila opravdu ucítit.