Jakýpak mladý muž. Jenže pro ni byl „mladý“, protože za ni platil. A platil, mimochodem, z mých peněz. Poslední tři roky mi totiž z výplaty nenosil na kartu skoro polovinu. Prý „na benzín a obědy“.
Ucítím, jak mi v hlavě tepne. Ne u srdce. Přímo ve spáncích. Suché, ostré klepnutí, jako kdyby mi někdo uvnitř lebky luskl prsty.
„Martine, odejdi, prosím tě. A svou slečnu si vezmi s sebou. Papíry dostaneš. Přes soud.“
„Co blázníš?!“
„Přes soud, Martine. Odteď ti budu všechno vydávat jenom soudní cestou. Košile, ponožky i tu půlku bytu, která ti prý patří. Se soupisem, razítkem a podpisem.“
Veronika si pohrdavě odfrkla.
„Vy si vážně myslíte, že něco vysoudíte? Byt je napsaný na něj.“
Otočila jsem se k ní. Muselo v mém hlase zaznít něco, co nečekala, protože o krok couvla.
„Slečno,“ řekla jsem tiše, „běžte na chodbu. Mluvím se svým manželem. Formálně jím ještě pořád je.“
Martin ji chytil za rukáv a lehce zatahal. Vyšla na schodiště. On zůstal stát proti mně.
„Jano, nedělej hlouposti. Můžeme se přece domluvit normálně.“
„Můžeme. Jenže normálně neznamená: dej mi byt a občanku. Normálně znamená: sedneme si, spočítáme, kdo do čeho kolik vložil, a rozdělíme to. Tak co? Spočítáme to?“
Neodpověděl.
„Počítat se ti nechce. Dobře. Nemusíš. Spočítám si to sama. V tom jsem dobrá, to víš.“
Zavřela jsem za ním dveře. Otočila jsem klíčem jednou, pak podruhé. Zůstala jsem opřená zády o dveře.
V bytě se rozlilo ticho. Jen z kuchyně se jako obvykle ozývalo hluboké hučení lednice. A ve vzduchu pořád visela vůně boršče. Od soboty jsem ho ani nedojedla.
Sesunula jsem se po dveřích na zem a snad pět minut tam jen seděla. Nebrečela jsem. Prostě jsem seděla a v duchu počítala: šest set sedmdesát pět tisíc plus rekonstrukce v roce 2012, to je dalších sto tisíc, kuchyň v patnáctém asi dvaapadesát a půl, balkon v devatenáctém…
Účetní ve mně pracovala přesně a bez zaváhání. Manželka ve mně mlčela.
Pak jsem se zvedla, vzala telefon a zavolala zámečníka. Dorazil za hodinu a vyměnil mi vložku v zámku. Stálo to necelých šest set korun. Zapsala jsem si to do sešitu výdajů. Ze zvyku.
Večer zavolala dcera.
„Mami, táta říká, že ho nechceš pustit domů.“
„Nechci.“
„Mami, ale vždyť on přece…“
„Terezo, prosím tě o jednu věc. Nepleť se do toho. Prosím. Vyřeším si to sama.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho. Potom řekla:
„Dobře, mami.“
A právě tohle její „dobře“ bylo první, co mě za celý týden aspoň trochu zahřálo.
Za čtrnáct dní přišla obálka od soudu.
„Žaloba o vypořádání společného jmění manželů.“ Martin požadoval polovinu bytu, polovinu chaty — kterou jsme mimochodem nikdy neměli, nejspíš ji tam připsal, aby to působilo důležitěji — a z nějakého důvodu také „náhradu nemajetkové újmy“ za to, že jsem nechala vyměnit zámky.
Přečetla jsem si to a, přísahám, rozesmála jsem se. Poprvé po měsíci.
Potom jsem si našla právničku. Ne žádnou známou. Známí moc mluví. Šla jsem k cizí, podle inzerátu. Byla to žena kolem čtyřicítky, v šedém saku, s klidným pohledem. Jmenovala se Kateřina.
Položila jsem před ni složku. Tu složku, kterou jsem dávala dohromady osmnáct let. Účetní návyk: schovat všechno.
„Osvědčení o dědictví z roku 2007,“ říkala jsem a jeden papír za druhým rovnala na stůl. „Výpis z banky, kde je vidět připsání šesti set sedmdesáti pěti tisíc korun na můj účet. Kupní smlouva na byt na stejnou částku, ve stejném měsíci. Účtenky za rekonstrukci, všechny, od roku 2012. Faktury za kuchyň. Smlouva s firmou na zasklení balkonu. Platby za energie a fond oprav, které jsem mimochodem posledních šest let hradila sama ze své výplaty čtrnáct a půl tisíce, zatímco on ‚investoval do vztahu‘.“
Kateřina listovala dokumenty a dlouho nic neříkala. Pak ke mně zvedla oči.
„Paní Jano, proč jste si to všechno schovávala?“
„Jsem účetní,“ odpověděla jsem. „Já schovávám všechno.“
Usmála se. Opravdově, spokojeně. Jako by poprvé za dlouhou dobu potkala klientku, která nepřišla jen s prázdnýma rukama a zoufalým příběhem.
„Máte velmi silnou pozici. Podle mě nebudeme bojovat o polovinu. Budeme žádat, aby byt zůstal celý vám.“
Přikývla jsem. Potom jsem dodala:
„Kateřino, je tu ještě jedna věc. U jeho úvěru na auto jsem ručitelka. Od roku 2022. Je to Toyota, bral ji na tři roky, zbývá doplatit jedenáct měsíců. Dá se z toho nějak… dostat?“
Zamyslela se.
„Ručitelství se jednostranně zrušit nedá. Ale můžeme bance oznámit podstatnou změnu okolností, tedy rozvod. Banka po něm s největší pravděpodobností bude chtít buď nového ručitele, nebo předčasné splacení. A jestli nesežene ani jedno, ani druhé…“