— Tohle jsi vážně přinesl domů? — Petra položila tašku na stoličku, jako by v ní nebylo jídlo, ale cizí drzost zabalená v igelitu. — Radku, řekni mi, že to není ten sýr za pět stovek.
— Nezačínej hned ve dveřích, — zul si boty, oklepal bundu a zamířil do kuchyně. — Zítra přijedou naši. Říkal jsem ti to.
— Říkal jsi, že koupíš něco ke kávě. Jenže my dva zjevně používáme jiné slovníky. U mě „něco ke kávě“ znamená sušenky a citron. U tebe losos, prosciutto a sýr drahý skoro jako půlka mé zimní bundy.
— Petro, nedělej ostudu. To prosciutto bylo ve slevě.
— Já že dělám ostudu? — vytáhla účtenku a dlaní ji uhladila na stole. — Šest tisíc osm set padesát korun. Samozřejmě ve slevě. Díky obchodu, zachránil nás před přepychem.
— Máma má tlak. Nesmí se rozčilovat. Přijedou, uvidí prázdnou lednici a začnou se vyptávat. To fakt potřebuju?
— A já potřebuju devět dní do zálohy žít na pohance? Došly nám brambory, Radku. Oleje je na dně. Karbanátky jsem naposledy viděla, když sousedka dole čekala na výtah s taškou z řeznictví.
— No tak neumřeme.
— Tobě se to říká snadno. V práci si v jídelně dáš polévku, hlavní a kompot. Já celý den stojím v salonu, usmívám se na ženské, které si zkoušejí šaty za dva tisíce a ptají se, jestli v nich nevypadají tlustě. Víš, co jsem dneska jedla? Rohlík s majonézou. Ani ne chlebíček. Obyčejný rohlík. S majonézou. Protože salám došel předevčírem.
— Petro, přestaň dělat divadlo.
— To není divadlo. Divadlo začne zítra, až posadíš rodiče ke stolu a budeš hrát pána domu. „Mami, ochutnej pstruha. Tati, vezmi si šunku. Máme se dobře, žijeme normálně.“ A potom mi řekneš: „Nějak to do výplaty vydržíme.“ Ten seriál znám nazpaměť, jen každá další epizoda je chudší.
Radek otevřel lednici, nahlédl dovnitř a hned ji zase zavřel.
— Zbytečně to hrotíš.
— Ne, já jen počítám peníze. Podívej. — Petra vysypala z peněženky drobné a tři pomačkané bankovky. — Tisíc devět set. Pro dva lidi. Na devět dní. Nájemné a služby nejsou zaplacené, internet nám odstřihnou pozítří a mně praskly boty ve švu. Ale hlavně že se tvoje máma zítra dozví, že umíme kupovat mango.
— Máma nesmí vidět, že jsme na tom špatně.
— Proč?
— Protože prostě nesmí.
— Skvělý argument. Skoro právnický.
— Protože mi celý život opakovala, že chlap má udržet domácnost. Chápeš? Nefňukat, nestěžovat si, ale držet ji.
— Domácnost se nedrží lososem. Drží se rozumem.
— Ty mě chceš schválně ponížit?
— A co děláš ty mně už dva roky? Jen v dražším balení.
Radek se prudce otočil.
— Já že tě ponižuju? Pracuju, nosím peníze domů, platím byt, opravuju auto. Myslíš, že mě baví počítat každou korunu? Že nevidím ceny? Jen chci, aby naši přijeli a normálně poseděli.
— Normálně znamená polévka, kuře, salát a buchta. Normálně znamená, že po návštěvě zbydou peníze na život. U tebe normálně znamená stůl prohýbající se jídlem, žena sotva stojící u plotny a pak do konce měsíce očichávání prázdných krabiček.
— Tobě je líto dát něco mým rodičům?
— Je mi líto platit tvoje předvádění.
— Takhle nemluv.
— A ty nepředstírej, že jde o lásku k rodičům. Láska je zavolat mámě a zeptat se na výsledky, odvézt tátu k doktorovi, pomoct jim na chalupě. Ne vysypat na stůl krevety a sedět u toho jako pomník vlastní úspěšnosti.
— Ty to máš jen po své matce. Ta byla zvyklá na chudobu, jí stačil čaj se sucharem a měla svátek.
Petra ztichla. Starý chladič v kuchyni zasyčel, jako by se zastyděl i on.
— Zopakuj to, — řekla tiše.
— Takhle jsem to nemyslel.
— Ale myslel. Přesně tak. Moje máma si samozřejmě nekupovala sýr za pět stovek. Táhla mě sama, po směně na poště ještě myla vchody. A víš co? Červenou rybu jsme doma nikdy neměli. Jenže u nás nikdo nenutil druhého hladovět kvůli pěkné fotce pro okolí.
— Petro…
— Nesahej na mě.
— Zítra přijedou rodiče. Nechci scénu.
— A já nechci zítra krájet tvou slavnostní ostudu na kostičky.
— Připravíš to. Nedělej z toho školku.
— Já to připravím?
— Ano. Domluvili jsme se, že když přijedou naši, kuchyň budeš řešit ty.
— Nedomluvili. Ty ses rozhodl a já mlčela, protože jsem byla hloupá.
— Teď s tím nezačínej.
— Právě že začnu. Včera jsi řekl: „Máma má ráda kachnu, udělej ji pořádně.“ Nepoprosil jsi. Nezeptal ses, jestli na to mám sílu. Jen jsi mi zadal úkol.
— Máš volno.
— Mám volno proto, že jsem šest dní stála na nohou. Volný den není neplacená směna v restauraci pojmenované po tvojí matce.
— Všechno překrucuješ.
— A ty všechno natíráš lakem.
Chtěl něco odseknout, ale v kapse mu zazvonil telefon. Na displeji svítilo: „Máma“.
— Ano, mami. Jo, koupil. Ne, všechno je v pořádku. Petra zítra všechno udělá. Jasně, kachnu jsem vzal. I dort. Cože? Ne, neboj, neživoříme. Mami, proč s tím zase začínáš? Máme se normálně. Ano, pusu.
Petra ho pozorovala tak upřeně, že Radek telefon nepoložil hned.
— „Petra všechno udělá,“ — zopakovala. — Nádhera. A Petry se kdo zeptal?
— Přece chápeš, že jsem jí nemohl říct, že nechceš.
— A proč jsi nemohl říct pravdu? „Mami, teď si nemůžeme dovolit hostinu. Přijedete, najíme se obyčejně, po domácku.“ Co by se stalo? Spadlo by nebe? Vystoupil by prezident s projevem?
— Ty moji mámu neznáš.
— Právě že znám. Přijde, sedne si, přejede očima stůl, najde vlas na ubrusu, poznamená, že okurky jsou nakrájené moc nahrubo, zeptá se, proč neupravuju záclony, a nakonec si povzdechne: „Radku, ty jsi ale můj šikovný kluk.“ A ty budeš celý večer svítit jako vánoční řetěz koupený na splátky.
— Dost, Petro. Už mě to unavuje.
— Mě taky.
— Co tebe taky?
— Už mě nebaví být kulisou v tvém představení.
Odešel do pokoje. Dveřmi nebouchl, zavřel je naopak tak pečlivě, až to bylo horší než rána.
Petra zůstala v kuchyni sama. Na stole ležely tašky: ryba, sýr, bylinky, bobulové ovoce, chlazená kachna, krabice s dortem. Všechno hezké, drahé a jaksi cizí. Ve dřezu stál hrnek s prasklým uchem, u okna schly dva páry ponožek a radiátor cvakal jako starý měřák cizí trpělivosti.
Vzala účtenku, přeložila ji napůl a potom ještě jednou. Uvnitř se rozhostilo prázdno a klid. Nebyl to vztek. Ani uraženost. Jen někde tiše zaklapl zámek.
Ráno Radek vstal brzy, čilý a důležitý.
— Petro, jdu do práce. Poslouchej mě pozorně. Kachnu nalož hned, rybu nakrájej až těsně před jejich příchodem, sýr vyndej z lednice hodinu dopředu, aby se rozvinula chuť. Saláty nedělej moc těžké, máma teď drží dietu, ale do bramborového dej normální majonézu, ne tu tvoji odlehčenou. Na dort nesahej, je tam nápis. Přijedu v šest. Rodiče dorazí v sedm.
— Hm.
— Slyšela jsi mě?
— Slyšela.
— A nedělej ten obličej. Prosím tě. Jeden večer se můžeš chovat normálně, ne?
— Můžu.
— No vidíš. Petro, vždyť ty jsi chytrá ženská. Chápu, že jsi unavená, ale jsou to rodiče. Nejsou cizí.
— Samozřejmě.
— Až odjedou, něco ti koupím. Třeba boty.
— Za jaké peníze?
— Nějak to vyřešíme.
— Vy to vždycky nějak řešíte. Většinou mnou.
— Zase začínáš?
— Ne. Končím.
— Co končíš?
— Rozhovor.
Zamračil se, jenže spěchal.