— Má dluh kolem šedesáti tisíc korun. Není to žádná astronomická částka, ale pro vás… — Marta se na okamžik zarazila. — Pro normální domácnost je to už znát. Elektronika, restaurace, dárky pro otce, nějaké reproduktory do auta. A pokaždé mi tvrdil: „Je to potřeba, aby to mělo úroveň.“
— Úroveň, — zopakovala Petra tiše. — Nejodpornější slovo celého roku.
— Netušila jsem, že vy pak nemáte z čeho žít. Opravdu jsem to nevěděla. Ano, rýpala jsem do salátů. Byla jsem hloupá. Mám takový odporný zvyk, jako bych se bála, že když něco neokomentuju, nikdo si mě nevšimne. Ale nikdy bych si nesedla ke stolu s vědomím, že jím vaši poslední výplatu. Chápete?
— Nevím, jestli chci chápat.
— To je fér.
— Přišla jste se omluvit?
— Ano. A taky vám říct, že vás nebudu přesvědčovat, abyste se vrátila. Na to nemám právo. Radka jsem vychovala tak, že si zvykl myslet, že láska se musí dokazovat výkladní skříní. I tohle jde za mnou. S manželem jsme v devadesátkách žili podobně. Doma prázdno, ale navenek jsme se tvářili, že všechno drží pohromadě. Tím jsem ho otrávila. Jenže on vyrostl a začal tím jedem krmit vás.
Petra na ni hleděla a poprvé před sebou neviděla tchyni, která sedává u svátečního stolu a všechno hodnotí. Viděla unavenou matku. Ne proměněnou v laskavou vílu, to ne. Marta pořád seděla rovně, mluvila úsečně a rty měla sevřené do tenké čáry. Jenže v jejím hlase se objevila prasklina.
— Proč jste mi to neřekla dřív? — zeptala se Petra.
— Protože jsem věřila vlastnímu synovi. Matky synům často věří mnohem déle, než by měly. Není to ctnost. Je to slepota.
— Ví, že jste tady?
— Ne.
— Až se to dozví, bude z toho scéna.
— Ať je. I já už bych ráda žila bez divadla.
— Co ode mě vlastně čekáte?
— Nic. Jen chci, abyste věděla, že nejste blázen. Nejste lakomá ani nevděčná. Lhali vám. A lhali i mně. Jenže vy jste za to platila víc. Tělem, hladem a nervy.
Petra se otočila k oknu.
— Je zvláštní, kolikrát jsem si představovala, jak vám jednou řeknu něco krutého. Něco přesného, ostrého, takovou větu, po které by zůstalo ticho. A teď se mi nechce.
— Jestli potřebujete, řekněte to. Svůj díl si zasloužím.
— Ne. Už jsem unavená z toho, jak všem rozděluju viny. Potřebuju dát dohromady vlastní život.
Marta krátce přikývla.
— Rozvedete se?
— Ano.
— Kdyby bylo potřeba, u soudu potvrdím, že ty dluhy jsou jeho osobní. Mám převody, zprávy, všechno. Nenechte ho, aby na vás hodil něco, co si nasekal kvůli své koruně.
Petra se hořce pousmála.
— Jeho koruna byla ze lososa.
— A z mojí hlouposti.
— Nemusíte o sobě takhle mluvit.
— Musím. Pozdě, ale musím.
V tu chvíli Petře zavibroval telefon. Radek. Podívala se na Martu.
— Mám to vzít?
— Vezměte. Když už je to divadlo, tak ať má premiéru bez kulis.
Petra zapnula hlasitý odposlech.
— Ano, Radku.
— Petro, je u tebe máma?
— Je.
— To myslíš vážně? Mami, co tam děláš?
Marta se naklonila blíž k telefonu.
— Mluvím s člověkem, kterého jsi dva roky vystavoval jako součást kuchyňského vybavení.
— Mami, nezačínej před ní.
— Právě před ní začnu. Proč jsi mi tvrdil, že Petra chce drahý stůl?
— Takhle jsem to neřekl.
— Řekl jsi to přesně tak. Zprávy mám schované.
— Ty ses mi hrabala v telefonu?
— Ano. Výchovné metody přicházejí pozdě, ale bývají překvapivě poučné.
— Mami!
— Nemaminkuj na mě. Peníze, které jsem ti posílala na jídlo, kam zmizely?
— Šly na jídlo.
— Lež. Viděla jsem výpisy. Kreditka, myčka aut, reproduktory, restaurace se Standou. Lhal jsi mně, lhal jsi ženě a ještě ses u toho dokázal tvářit jako uražený živitel.
Na druhé straně bylo několik vteřin ticho.
— Petro, tak to nebylo. Zamotal jsem se do toho. Chtěl jsem to udělat dobře.
— Pro koho? — zeptala se Petra. — Pro mě? Když jsem jedla rohlík s majonézou?
— Já jsem nevěděl…
— Dost, — zarazila ho Marta. — Nevěděl jsi, protože jsi vědět nechtěl. Já taky nechtěla. Teď už vím. A poslouchej mě dobře: k nám s tátou zatím nejezdi. Ne proto, že bych tě neměla ráda. Ale protože už nechci sedět u stolu zaplaceného cizími slzami.
— Mami, ty se mě vzdáváš?
— Ne. Vzdávám se tvých lží. To není totéž. Žij chvíli sám, zaplať dluhy a nauč se koupit pohanku bez hrdinského projevu. Pak si promluvíme.
— Petro, jsi spokojená? Poštvala jsi proti mně i vlastní matku.
Petra zavřela oči.
— Radku, proti sobě sis všechny postavil sám. Já jsem jen odešla z hlediště.
— Zničila jsi rodinu.
— Ne. Přestala jsem podpírat něco, co už dávno praskalo.
— Já tě miloval.
— Miloval jsi mě, když jsem se ti hodila.
— A ty jsi teď svatá?
— Ne. Jsem naštvaná, vyčerpaná a konečně najedená. To mi stačí.
Hovor se přerušil. Radek zavěsil.
V pokoji se rozlilo ticho. Za stěnou Dagmar nahlas pustila televizi, kde někdo nadšeně vykládal o letošní úrodě rajčat. Život, jako obvykle, neuměl vybírat hudbu k tragédiím.
Marta vstala.
— Půjdu.
— Děkuju, že jste mi řekla pravdu.
— To není dar. To je dluh.
— I tak děkuju.
— Petro… Vy jste mi nikdy nebyla zvlášť sympatická.
— Nápodobně, Marto.
— Tak dobře. Aspoň jsme začaly upřímně. Ale teď si vás vážím. Ne za to, že jste odešla. Za to, že jste s námi odmítla lhát dál.
— Neodešla jsem z ušlechtilosti. Jen už jsem nemohla.
— Lidé bývají upřímní nejčastěji ve chvíli, kdy už nemůžou. Všechno ostatní je literatura.
Vzala prázdnou tašku, ale Petra ji zastavila.
— Ty potraviny tu nechte.
— Mám je nechat?
— Ano. Nejsem tak hrdá, abych odmítla kuře. Zvlášť když k němu není přiložené představení.
Marta se poprvé usmála. Krátce, nakřivo, obyčejně lidsky.
Rozvod proběhl o dva měsíce později. Radek u soudu vypadal pohuble, nervózně a měl na sobě bundu, kterou mu Petra minulou zimu sama vybírala. Pokoušel se vysvětlovat, že jednali ukvapeně, že manželství se ještě dá zachránit, že chyby přece dělá každý. Soudkyně ho poslouchala s únavou ženy, která ten den slyšela už několik obměn stejné věty: „Já nechtěl, ono se to stalo.“
Petra řekla klidně:
— Společný majetek nemáme. Děti nemáme. Usmíření není možné.
Radek se na ni podíval.
— Ty už vůbec nic necítíš?
— Cítím. Právě proto se rozvádím.
Na chodbě ji dohnal.
— Prodávám auto.
— Dobře.
— Dluhy splatím.
— To je správné.
— Máma se mnou skoro nemluví.
— Je dospělá. Poradí si.
— Petro… a co když se opravdu změním?
Podívala se na něj bez vzteku. A právě to ho, zdálo se, zasáhlo víc než jakákoli výčitka.
— Tak se změň. Jen ne proto, abys mě dostal zpátky. Změň se proto, aby se další žena vedle tebe nemusela učit odměřovat těstoviny po hrstech.
— Ty už jsi mě pohřbila?
— Ne. Konečně jsem tě pustila. V tom je velký rozdíl.
Chtěl něco říct, jenže slova nenašel. Poprvé po dlouhé době neměl Radek připravenou žádnou roli. Nebyl úspěšný syn, ukřivděný manžel, živitel ani oběť. Byl jen muž stojící na chodbě soudu s papírem o rozvodu v ruce a s dluhy, kterým už nešlo říkat společné.
Petra vyšla ven. Den byl šedý, asfalt mokrý, u zastávky se dvě důchodkyně hádaly kvůli autobusu a ve vzduchu se mísil pach benzínu s vůní pečiva z kiosku. Koupila si jeden zelný koláč. Byl horký, trochu šišatý a pálil ji do prstů. Kousla si a najednou se rozesmála.
Ne proto, že by se všechno zázračně napravilo. Nenapravilo. Pokoj byl malý, výplata obyčejná a před ní čekaly účty, samota i dlouhé večery, během kterých se bude muset znovu učit neposlouchat cizí kroky na chodbě.
Ale ten koláč byl její. Koupený za její peníze. Snědený bez vysvětlování, bez povinné vděčnosti, bez slavnostního ubrusu a bez něčího hlasu, který by jí poroučel: „Ať se stůl prohýbá, rozumíš?“
A poprvé po mnoha měsících Petru nenapadlo, jak přežít do další výplaty. Napadlo ji něco jiného: život zřejmě nemusí vypadat bohatě. Úplně stačí, když není falešný.