Zlatý kroužek zasáhl Kateřinu Urbanovou do lícní kosti, odrazil se od ní, spadl na podlahu a s téměř rozpustilým cinkáním se odkutálel pod kuchyňský stůl.
Martin Tkadlec stál v předsíni, teatrálně funěl rozšířenými nozdrami a upravoval si límec nové kožené bundy, která při každém jeho nadechnutí podezřele vrzala.
„Tohle je konec, Kateřino. Poslední tón našeho příliš dlouho hraného a zoufale neoriginálního představení,“ pronesl slavnostně a díval se přitom někam nad její hlavu. „Stala ses předvídatelnou jako jízdní řád příměstských vlaků. Já ale potřebuji vzlet, výraz, ženu, která dokáže pochopit velikost mého vnitřního vesmíru.“
Kateřina beze slova sklopila oči ke skvrně od kávy, kterou její manžel právě zanechal na čerstvě vypraném lněném ubrusu.
V tu chvíli ji nezasáhla palčivá křivda. Místo ní pocítila podivné uvolnění, jako by z bytu konečně odvezli obrovskou porouchanou lednici, která jí posledních dvacet let monotónně hučela u ucha.
„Tvůj vnitřní vesmír si poslední dobou až podezřele často žádal smažené brambory s cibulí, Martine,“ poznamenala klidně. „Doufám, že Veronika Vaněková už dostala mapu tvých gastronomických souhvězdí.“
Martin se zašklebil. Očividně ho zaskočilo, že se nekoná hysterický výstup, tříštění talířů ani zoufalý pokus sevřít jeho kufr oběma rukama a nepustit.
Čekal, že se mu vrhne k nohám a bude ho prosit, aby zachránil jejich „posvátný svazek“ kvůli sbírce českého křišťálu a nedoplacenému úvěru na lodžii.
„Veronika je živel. Mladá, všedností nedotčená nymfa, která ve mně vidí titána,“ prohlásil a pyšně vysunul dopředu nohu v lakované botě. „Zato ty… ty sis jen zvykla, že tu jsem. Stejně jako si člověk zvykne na starou stojací lampu.“
„Titáni zpravidla nedopadají moc slavně,“ zvedla k němu Kateřina konečně oči. „Buď je svrhnou do Tartaru, nebo jim naloží nebe na ztuhlá ramena. Jdi, Martine. Tvůj živel dole v autě už určitě ztrácí trpělivost a pálí benzín.“
Odešel a práskl dveřmi tak prudce, až na stěně žalostně zacinkal rámeček s jejich svatební fotografií. Martin na ní vypadal jako vyděšený sysel navlečený do neúnosně širokého saka.
Kateřina přistoupila k oknu a s lehkou, nijak neskrývanou škodolibostí sledovala, jak se její „titán“ pokouší nacpat dva obrovské kufry do miniaturního kufru červeného hatchbacku.
Následujících sedm dní se pro Kateřinu Urbanovou proměnilo v období velkých zeměpisných objevů na území vlastního bytu.
Ukázalo se totiž, že když člověk nemusí třikrát denně chystat pětichodové menu, najednou se v každém dni objeví pět volných hodin navíc, které se dají jednoduše prožít.