Byt se začal nenápadně proměňovat. Jako první si Kateřina Urbanová pořídila obrovskou vázu v křiklavě tyrkysové barvě, o níž Martin Tkadlec vždycky tvrdil, že je „oslavou naprostého nevkusu“.
Ani prach, který se usazoval na jeho poličce s životopisy slavných vojevůdců, v ní už neprobouzel nutkavou potřebu okamžitě popadnout hadr a uvést vše do vojenského pořádku.
Telefon zazvonil ve čtvrtek večer, právě když Kateřina seděla u kuchyňského stolu a s naprostým zaujetím malovala akvarelem. Barvy měla rozložené přímo na onom ubruse se skvrnou, který by za Martinovy přítomnosti dávno skončil v očistném procesu.
Na displeji se objevilo neznámé číslo. Hlas, který se ozval ve sluchátku, zněl tak vyčerpaně a roztřeseně, že v něm Kateřina zpočátku vůbec nepoznala tu „živelnou“ Veroniku Vaněkovou.
„Kateřino?“ pípla žena na druhém konci a hlas jí přeskakoval do zoufalého pištění. „Tady Veronika Vaněková… no, ta, které váš muž říká Veronika Vaněková. Musíme se sejít. Prosím vás, opravdu vás prosím.“
„Jestli jde o ten prsten, pořád ještě leží někde pod kuchyňskou linkou. Je tam tolik prachu, že jsem se k němu zatím neodhodlala,“ pronesla Kateřina klidně a přetáhla štětcem po papíře další modrou šmouhu. „Můžete se zastavit v sobotu, zrovna jsem plánovala pod tím nábytkem vytřít.“
„Já nechci žádný váš prsten!“ vyjekla Veronika téměř plačtivě. „On mě včera donutil přežehlit všechny svoje trička znovu, protože záhyby na rukávech prý neodpovídaly vektoru jeho momentální nálady!“
Kateřina si musela přitisknout pěst k ústům, aby se nerozesmála nahlas. Okamžitě si vybavila dobu, kdy ji Martin nutil pravítkem kontrolovat vzdálenosti mezi knoflíky na jeho košilích.
Domluvily se v malém podniku na rohu ulice, kde podle Kateřinina mínění připravovali nejtrpčí kávu v celém městě.
Veronika Vaněková ani vzdáleně nepřipomínala osudovou svůdnici z laciného televizního melodramatu.
Naproti Kateřině Urbanové seděla pobledlá dívka s nervózním cukáním levého víčka, zabalená do svetru, který očividně pamatoval mnohem lepší časy.
„Tvrdil mi, že jste ledová kra, která zadusila jeho tvůrčí potenciál,“ míchala Veronika cukr v šálku tak prudce, až lžička narážela do porcelánu. „Jenže během sedmi dnů proměnil moji garsonku v nápravné zařízení s povinnou kontrolou čistoty podlahových lišt.“
„Martin není muž. Martin je velmi nákladný starožitný exponát,“ poznamenala Kateřina a se zájmem si dívku prohlížela. „A vy jste zřejmě trochu přecenila své restaurátorské schopnosti.“
„Tři hodiny mi vysvětloval, že voda tekoucí ve vaně musí znít v tónu e, jinak dostává migrénu,“ zakryla si Veronika obličej dlaněmi. „Přišla jsem vám říct, že už nemůžu. Vezměte si ho zpátky, prosím. Klidně mu zaplatím taxi až k vašim dveřím.“
Kateřina Urbanová se mlčky zahleděla do svého odrazu v tmavém skle kavárenského okna.