Skoro jako by slyšela, jak se v hlavě toho samozvaného „titána“ s námahou rozbíhají zrezivělá kolečka.
Pro Martina Tkadlece nebyly ty knihy jen knihami. Představovaly odznak jeho údajné výjimečnosti, jakousi neprůstřelnou vestu vzdělance, kterou si oblékal pokaždé, když potřeboval působit větší, než ve skutečnosti byl.
„Ty… ty sis to nemohla dovolit!“ vyrazil ze sebe konečně. „To byla moje základna! Pilíř celé mojí osobnosti!“
„Osobnost, která stojí na životopisech cizích lidí, zpravidla žádný vlastní příběh nemá,“ odpověděla Kateřina Urbanová vyrovnaně. „A mimochodem, na místě tvého regálu teď stojí můj malířský stojan. Světlo tam dopadá naprosto dokonale.“
O dvě hodiny později se před jejím domem objevil kurýr s obrovskou lepenkovou krabicí. Přes víko se táhl široký nápis: „Pro Martina. Bez možnosti dopisování a bez návratu.“
Kateřina Urbanová krabici ani neotevřela. Jen vzala onu porcelánovou kočku s uraženým uchem a lepicí páskou ji připevnila navrch, jako poslední pečeť celé té frašky.
Potom objednala menší stěhovací vůz a nechala celý ten poklad poslat na adresu ateliéru Veroniky Vaněkové. Připojila jen stručný lístek: „Muzea přijímají exponáty pouze v kompletní sestavě. Hodně štěstí při tvorbě.“
Večer otevřela balkonové dveře dokořán. Do bytu se nahrnul šum ulic, troubení aut, vzdálené hlasy a kroky chodců. Dřív by jí ten ruch připadal neklidný, skoro výhružný. Teď zněl jako důkaz, že svět venku pokračuje a že ona je konečně jeho součástí.
Usadila se na koberec, pustila si hudbu, kterou Martin Tkadlec vždycky označoval za nesnesitelný rámus, a začala si tužkou načrtávat novou malbu.
V rohu pokoje už nestálo těžké dubové křeslo, v němž „titán“ blahosklonně odpočíval po náročném dni vlastního obdivování. Místo něj tam zůstalo volno, vzduch a spousta světla.
Martin Tkadlec se ještě nějakou dobu pokoušel dobývat její telefon zprávami o tom, že „zničila všechno posvátné“. Kateřina Urbanová si je přečetla jen jednou. Pak jeho číslo bez váhání zablokovala.
Jedinkrát ho zahlédla z okna taxíku. Stál před domem Veroniky Vaněkové a snažil se přemluvit domovní telefon, aby ho pustil zpátky dovnitř. Vchod však zůstával stejně němý jako všechny ženy, které už přestaly vysvětlovat samozřejmé věci.
Asi po měsíci potkala Veroniku Vaněkovou náhodou v obchodě s výtvarnými potřebami. Vybírala si štětce a vypadala úplně jinak — lehčí, klidnější, jako by jí někdo z ramen sundal neviditelný kabát z olova.
Neřekly si skoro nic. Jen se na sebe usmály. V tom úsměvu nebyla zášť ani hořkost. Spíš tiché porozumění dvou žen, které už vědí, jak nebezpečné je chovat si doma „titány“.
Život přece není vytrvalostní závod v obsluhování cizích ambicí. Je to právo vybrat si barvu vlastních stěn, hudbu v pokoji i čaj, který si člověk nalije do svého šálku.
Když Kateřina Urbanová vyšla z obchodu ven, připadalo jí, že i nebe nad městem zesvětlalo o několik odstínů.
Vrátila se domů, do útulného nepořádku člověka, který tvoří, a poprvé po mnoha letech neměla potřebu nic rovnat, zahlazovat ani napravovat.
Jen vzala štětec a na plátno položila pevnou, jasnou tečku. Znamenala začátek příběhu, který už jí nikdo nebude diktovat.