V té tmavé ploše se na ni dívala žena, která působila nejméně o pět let mladší než dřív; pleť měla klidnou, jasnou, jako by se v ní konečně rozsvítilo zevnitř.
Veroniky Vaněkové jí bylo upřímně líto. Ve dvaadvaceti letech zapadnout po uši do takového „titána“, to nebyla romantika, ale past.
„Víš, Veroniko,“ začala Kateřina Urbanová a sevřela dlaně kolem horkého šálku, „mám doma porcelánovou kočku. Má uražené ucho. Roky jsem ji zkoušela slepovat, přetírat, natáčet k návštěvám tou nepoškozenou stranou, aby si nikdo nevšiml, že je rozbitá.“
Veronika zvedla oči, v nichž se mihla opatrná naděje. „A lepidlo nepomáhalo?“
„Drželo docela dobře,“ odpověděla Kateřina. „Jenže ta kočka tím nepřestala být poškozená. Pouze vypadala ještě smutněji. A pak jsem pochopila, že bez ní je na polici mnohem víc místa. Na vzduch, na světlo i na věci, které dávají nový smysl.“
„Ale on tvrdí, že jsem jeho múza,“ popotáhla Veronika. „Jenže podle něj má taková múza umět uvařit dokonalou kávu bez pěny a zároveň citovat Kanta v originále.“
„Martin Tkadlec nehledá múzu,“ řekla Kateřina ostřeji, než zamýšlela. „Hledá bezplatný doplněk ke svému přerostlému egu. Někoho, kdo mu bude denně leštit pomník vlastní geniality. Ty pro něj nejsi partnerka, ale pohodlný zdroj péče, který se zatím nenaučil říkat ne.“
Seděly spolu ještě dlouho. Kateřina se postupně dozvídala, že Veronika tajně sní o tom, že bude ilustrovat dětské knížky, jenže Martin jí to zakázal, protože prý „umělec její úrovně si nemá špinit ruce barvou“.
Když se loučily, v dívčiných očích už nebyla jen únava. Objevilo se tam cosi pevnějšího. A Kateřina Urbanová zároveň ucítila, že i její vlastní plán konečně dozrál.
Druhý den ráno zavolal Martin sám. Hlas měl nasáklý falešnou kajícností, hustou a lepkavou jako sirup.
„Kateřino, provedl jsem hlubokou analýzu našeho vztahu,“ spustil bez pozdravu, „a dospěl jsem k závěru, že právě tvoje stabilita je tím, co můj neklidný duch potřebuje. Mládí se ukázalo jako příliš hlučné a v domácích otázkách zoufale neorganizované.“
„Martine, zrovna jsem ti chtěla volat,“ pronesla Kateřina. Stála uprostřed svého proměněného obývacího pokoje, kde už nebyl cítit škrob, ale čerstvý vzduch. „Tvoje věci jsou zabalené a čekají na odvoz.“
„Věděl jsem, že na mě čekáš,“ protáhl samolibě. „Přijedu večer. Připrav něco lehkého, můj žaludek je vyčerpaný Veroničiným dietním vařením.“
„Špatně jsi mě pochopil,“ usmála se Kateřina na vlastní odraz v zrcadle. „Balíky míří k tvojí matce na vesnici. A udělala jsem ještě jednu věc, která měla přijít dávno: celou tvoji sbírku životopisů velkých mužů jsem věnovala městské knihovně. Tam z ní budou mít větší užitek.“
Ve sluchátku se rozlilo tak těžké ticho, až měla Kateřina pocit, že na druhém konci právě zaskřípala soustava ozubených koleček.