Hovor ukončila. Teprve ve chvíli, kdy displej zčernal, si uvědomila, že má prsty sevřené tak křečovitě, až ji bolely klouby. Lenka se objevila ve dveřích pokoje.
— Tak?
— Kachna porazila rodinné tradice.
— A on?
— Prosil mě, ať se vrátím. Prý nemusím nic dělat, jen tam být. Jako váza na stole. Asi bez vázy ta hostina nemá správnou úroveň.
— Brečíš?
— Ne. Zatím ne. Nejspíš to přijde později, podle programu.
Tu noc Petra skoro nezamhouřila oči. Nebylo to proto, že by váhala. V ní žádné váhání nezůstalo. Jen únava. Těžká, stará, usazená hluboko v kostech, jako by ji nesbírala poslední dva roky, ale celý život. Pořád jí v hlavě zněla Radkova slova o jeho matce a chudobě. Vybavovala si vlastní mámu, oprýskanou kuchyň, voskovaný ubrus s kopretinami, polévku z kuřecích hřbetů i smích, když jim vypnuli proud a večeřeli při svíčce ne kvůli romantice, ale kvůli nedoplatku. Bylo to těžké. Jenže nikdy ponižující. S Radkem se naopak styděla pořád. Za prázdnou lednici. Za rozpadlé kozačky. Za vlastní podrážděnost. Za to, že neumí být dost vděčná za „rodinu“.
Ráno jí od Radka přišla zpráva:
„Máma odjela dřív. Táta neřekl skoro nic. Ona prohlásila, že jsi nevděčná.“
Petra neodepsala.
Za hodinu pípnul telefon znovu:
„Promiň. Přehnal jsem to. Sejdeme se večer?“
Pak ještě jedna:
„Netušil jsem, že to bereš takhle.“
Odpověděla jedinou větou:
„Ty jsi to vědět nechtěl.“
O tři dny později si pronajala pokoj u ženy jménem Dagmar v malém domě na okraji města. Do práce musela jezdit čtyřicet minut autobusem, ale pokoj byl čistý. Kovová postel, skříň, jednoduchý stůl a okno do dvora, odkud každé ráno vyřvával sousedův kohout, který zjevně odmítal vzít na vědomí, že tahle čtvrť už patří k městu.
Dagmar ji přivítala bez zbytečných řečí.
— Vyhodil tě manžel?
— Odešla jsem sama.
— Dobře jsi udělala. Čaj si dáš?
— Dám.
— Nájem včas, chlapy sem netahat a po koupání po sobě uklízet vlasy z vany. Brečet můžeš, ale potichu, mám slabé srdce.
— Budu se snažit.
— Snažit se je začátek. Jsi moje třetí nájemnice po rozchodu. První se vrátila, druhá si vzala elektrikáře a třetí jsi zatím ty. Výsledky jsou různé, ale přežít se to dá.
Radek volal každý večer. Zpočátku podrážděně, potom ukřivděně a nakonec skoro něžně.
— Petro, nakoupil jsem podle seznamu. Normální věci. Kuře, brambory, jablka. Vidíš? Pochopil jsem to.
— Koupil sis jídlo. Gratuluju ke vstupu do dospělosti.
— Nedělej si ze mě legraci. Je mi mizerně i bez toho.
— Mně taky bývalo mizerně. Jen jsem u toho ještě krájela saláty.
— Mluvil jsem s mámou. Řekla, že jsem to možná trochu přehnal.
— „Možná“ je oblíbené slovo lidí, kteří to přepískli o šest a půl tisíce.
— Petro, já vážně chci, aby to bylo jako dřív.
— Já se nechci vracet k něčemu, od čeho jsem konečně odešla.
— Ale jsme přece rodina.
— Rodina jsou dva lidé. U nás jste byli tři: ty, já a tvoje hrůza z toho, že zklameš mámu. Seděla mezi námi pořád. A jedla nejlíp ze všech.
— Jsi krutá.
— Ne. Jen jsem poprvé přesná.
Za týden se objevil před salonem, kde pracovala. Postával u vchodu s kyticí ze supermarketu: tři růže, celofán, lesklá stužka. Petra po směně vyšla ven, uviděla ho a unaveně vydechla.
— Radku, nečekej tady na mě jako hlídka.
— Chtěl jsem si promluvit normálně. Ne přes telefon.
— Tak mluv.
— Nepůjdeme do kavárny?
— Ne. Jsem unavená. Řekni to tady.
— Tady na ulici?
— Veřejné vystupování máš přece rád.
Zatvářil se dotčeně.
— Petro, já nevěděl, že je to pro tebe tak vážné. Myslel jsem, že jen brbláš jako každá manželka.
— Děkuju za vyčerpávající znalost ženské duše.
— Jsem blbec, dobře? Bál jsem se, že si rodiče pomyslí, že jsem selhal. Táta mi celý život opakoval: „Chlap má žít tak, aby se za něj matka nemusela stydět.“ Tak jsem se o to snažil.
— A manželka se klidně může stydět u pokladny, když jí neprojde karta.
— Napravím to.
— Co přesně?
— Budu se s tebou radit. Nebudu utrácet větší částky bez tebe. Rodičům řeknu, že máme obyčejný rozpočet. Řeknu jim všechno.
— Kdy?
— No… příště.
— Vidíš. Zase příště. A co jsi jim řekl teď?
— Že máme krizi.
— Finanční, nebo manželskou?
— Obojí.
— A proč podle tebe ta krize vznikla?
— Protože jsme se nepochopili.
Petra se dokonce krátce usmála.
— My? Radku, ty jsi utrácel, ty jsi rozkazoval, ty jsi rodičům lhal a ty jsi shazoval všechno, co jsem říkala. Ale krize je najednou „naše“.
— Nechci to celé nést sám.
— Ale celý stůl jsi sám nést chtěl.
— To není fér.
— Nefér je, když se manželka dozvídá o vašem blahobytu z účtenek, které pak platí tím, že chodí o hladu.
Kytice mu klesla v ruce.
— Ty se chceš rozvést?
— Ano.
— Takhle rychle?
— Rychlé bylo to, jak jsi za deset minut naházel do vozíku moje nervy na celý měsíc.
— Petro…
— Podám žádost. Jestli chceš, půjdeme spolu. Jestli ne, zvládnu to sama.
— A když ti dokážu, že to umím změnit?
— Co přesně?
— Sebe.
— Nedokazuj to mně. Dokaž to sobě. Svým rodičům. A třeba i prodavači v obchodě, kterému už nepřineseš půl výplaty kvůli jedné večeři.
Odešla směrem k zastávce. Tentokrát za ní nešel.
Uplynul měsíc. Petra si zvykla na pokoj, na autobus i na zvláštní klid, ve kterém se nikdo neptal, proč je polévka bez masa, a nikdo nevyžadoval slavnostní ubrus. Poprvé po dlouhé době si koupila pořádné boty. Nebyly krásné ani vysněné, jen teplé, pevné a bez prasklin. V obchodě držela krabici v rukou tak dlouho, až se sama sobě rozesmála. Tak takhle vypadá bohatství: zip se nezasekává.
V pátek večer přišla domů, postavila vodu na čaj a z chodby nakoukla Dagmar.
— Máš návštěvu. Nějaká ženská.
— Jaká?
— Slušně vypadající. Ale tváří se, jako by se buď chtěla omluvit, nebo kousnout.
Na chodbě stála Marta. Neměla na sobě obvyklý přísný kabát s kožešinovým límcem, jen obyčejnou bundu, a v ruce držela tašku z Alberta. Vypadala starší než u rodinného stolu. Pod očima měla stíny, rty sevřené, ale už ne velitelsky. Spíš bezradně.
— Dobrý den, Petro.
— Dobrý den. Kde jste vzala adresu?
— Řekl mi ji Radek. Ne hned. Musela jsem na něj zatlačit.
— Proč jste přišla?
— Mohla bych dovnitř? Tohle není rozhovor na chodbu.
— Nemám byt. Jen pokoj.
— Vidím. Nepřišla jsem kontrolovat.
Petra ustoupila stranou. Marta vešla, rozhlédla se, ale nepoznamenala nic. Posadila se na kraj židle a tašku položila k nohám.
— Přinesla jsem nějaké jídlo. Ne jako almužnu. Jen… je tam kuře, tvaroh, jablka. Jestli nechcete, vyhoďte to.
— Proč?
— Protože se stydím.
Petra zůstala mlčet.
— Přemýšlela jsem o tom dlouho, — Marta sevřela ucha tašky. — Nejdřív jsem na vás měla vztek. Velký. Říkala jsem si: mladá paličatá ženská, odešla od syna kvůli hlouposti. Potom mi Radek namluvil, že jste byla pořád nespokojená, že vám nic nebylo dost dobré a že jste drahý stůl chtěla hlavně vy, protože jste se před námi nechtěla ztrapnit.
— Prosím?
— Přesně. Tušila jsem, že o tom nemáte ponětí.
— On vám řekl, že jsem to vyžadovala já?
— Opakovaně. „Petra to moc prožívá, mami, chce, aby všechno bylo hezké. Petra říká, že je trapné dát vám obyčejné jídlo. Petra je smutná, když stůl vypadá chudě.“ Myslela jsem si: mladá, hrdá, chce se ukázat jako dobrá hospodyně. Občas jsem mu posílala peníze.
— Jaké peníze?
— Na jídlo. Třeba dvanáct set, někdy dva a půl tisíce. Když jsme měli přijet. Tvrdil, že se stydíte si říct, že je to pro vás těžké, ale snažíte se. Myslela jsem, že pomáhám vám oběma.
Petra si sedla na postel.
— Marto, mně o tom nikdy neřekl ani slovo.
— Došlo mi to. Před pár dny jsem mu vlezla do telefonu. Ano, není to hezké. Jenže když syn v sedmatřiceti lže vlastní matce, slušné způsoby už nejsou první problém. Našla jsem účtenky, úvěry, zprávy z banky. On neutrácel jen vaše peníze. Točil i kreditku a moje převody mu akorát lepily minimální splátky.
— Kreditku?
Marta zvedla oči a Petra pochopila, že to nejhorší ještě neřekla.