Políbil ji na tvář tak mechanicky, jako by si odškrtával další položku v diáři, a zmizel za dveřmi.
Petra nejdřív napočítala do deseti. Pak raději do sta. Nakonec postavila vodu na čaj, vypila ho bez cukru a z horního úložného prostoru ve skříni vytáhla šedý kufr s utrženou visačkou.
— Tak co, Petro, — pronesla nahlas k vlastnímu odrazu, — restaurace má dnes zavřeno z hygienických důvodů.
Do kufru naskládala džíny, spodní prádlo, dvě mikiny, pracovní oblečení, doklady, nabíječku, kosmetickou taštičku a starý řetízek po mamince. Zpočátku se jí třásly prsty, ale po chvíli se uklidnily. Z koupelny vzala kartáček na zuby. Z mrazáku vytáhla sáček knedlíčků, které před týdnem koupila za své peníze, a sama nad sebou se krátce, bezradně pousmála.
— Krásná výbava do života. Knedlíčky a tik v oku.
Telefon nevypínala. Jen ztlumila zvuk.
Lenka to zvedla po druhém zazvonění.
— Petro, proč voláš takhle brzy? Já tu zrovna bojuju s dítětem, kaši odmítá uznat jako existující potravinu.
— Leni, můžu k tobě?
— Jasně. Co se stalo?
— Odešla jsem od Radka.
— Jako že jste se pohádali?
— Jako že kufr stojí v chodbě. A mám s sebou knedlíčky.
— Přijeď. Adresu znáš. Jen upozorňuju, že u nás je bordel.
— Bordel mi teď připadá skoro jako domov.
V autobuse bylo cítit mokré bundy, levnou kávu z kelímku a cizí únavu. Petra seděla u okna, kufr si přidržovala koleny a čekala, kdy se na ni sesype panika. Jenže nepřicházela. Naopak. Město za sklem najednou nevypadalo jako klec. Stánky, lékárny, cedule s opravou obuvi, školáci s batohy, žena se síťovkou, která se hádala s řidičem kvůli zastávce. Všechno bylo obyčejné. A právě ta obyčejnost ji držela nad vodou.
Lenka otevřela v vytahaném tričku a se lžící v ruce.
— Pojď dál. Kaše je na podlaze, dítě pod stolem, manžel na služebce. Lepší podmínky pro začátek nového života nenajdeš.
— Děkuju.
— Rovnou říkám: gauč je křivý, ale poctivý. Dáš si čaj?
— Dám.
— A teď povídej. Ale žádné „asi si za to můžu sama“. Za tuhle větu biju lžící.
Petra si sedla v kuchyni, kde na parapetu stály sklenice s luštěninami a na lednici byl magnetem přichycený seznam: „mléko, pleny, nezapomenout žít“.
— Zase nakoupil jídlo skoro za sedm tisíc.
— Na svatbu?
— Na návštěvu rodičů.
— Co jsou zač, kontrola z kraje?
— Maminka miluje kachnu, tatínek si potrpí na pořádné uzeniny a Radek zbožňuje, když si všichni myslí, že to někam dotáhl.
— A vy dva?
— My pak jíme to, co nic nestojí. Většinou vlastní hrdost. Jenže ta se dost špatně tráví.
Lenka beze slova nalila čaj.
— Dochází mu vůbec, co dělá?
— Podle něj jsem malicherná. Prý mi vadí dát něco jeho rodičům. Jenže mně není líto těch rodičů. Mně už je líto mě. Mám pocit, že nežiju s manželem, ale s klukem, který pořád nosí domů žákovskou a čeká pochvalu: „Mami, podívej, jsem hodný.“
— Říkala jsi mu to?
— Dva roky. Všemi možnými způsoby. Klidně, nahlas, přes tabulku výdajů, přes prázdnou lednici, přes slzy. On poslouchá, kývá hlavou a potom koupí ananas.
— Víš, Petro, ananas už je diagnóza.
— Včera prohlásil, že moje máma je zvyklá na chudobu.
— Ten haj… — Lenka se kousla do rtu, protože zpod stolu se právě vysoukalo dítě. — Miláčku, běž do pokojíčku, maminka teď bude používat dospělá slova.
— Nechci, aby mě hledal.
— Bude tě hledat. Hlavně ve chvíli, kdy zjistí, že kachna se sama neupeče.
Telefon se rozvibroval kolem poledne. Pak znovu. A potom už téměř bez přestávky. Radek psal úsečně, jako člověk, který se nejdřív vzteká a teprve potom mu začne docházet, že lednice mu neodpoví.
„Kde jsi?“
„Proč doma nikdo není?“
„Petro, co to má znamenat?“
„Rodiče tu budou za dvě hodiny.“
„Ty jsi vážně nechala nákup jen tak?“
„Zvedni to.“
„Petro, já si nedělám legraci.“
„Máma už vyjela.“
Lenka se podívala na displej.
— Odepíšeš mu?
— Ne.
— Správně. Ať se s kachnou seznámí zblízka.
K večeru, kolem šesté, začaly hovory přicházet ještě urputněji. Petra seděla na gauči a Lenka ve vedlejším pokoji uspávala dítě. V telefonu už svítilo dvaačtyřicet zmeškaných volání. Při třiačtyřicátém to Petra zvedla.
— No konečně! — Radkův hlas zněl přeskakovaně a podrážděně. — Kde jsi?
— U kamarádky.
— U jaké kamarádky? Chápeš vůbec, co se tu děje? Máma s tátou málem stáli na schodišti, ty nikde, byt nepřipravený, nákup pořád v taškách, kachna v lednici tvrdá jak kámen, dort se roztekl, protože jsem ho položil na stůl, a on se prý má dávat do chladu!
— To je nepříjemné.
— Nepříjemné? Ty si ze mě děláš srandu? Máma se ptá, kde jsi. Řekl jsem jí, že ti není dobře. Ona na to, že tě tedy půjdou navštívit. Já nevím, co mám říkat!
— Řekni pravdu.
— Jakou pravdu?
— Že ti žena odešla.
Na druhé straně nastalo ticho.
— Petro, ty jsi teď jen rozhozená.
— Ne. Poprvé po hodně dlouhé době rozhozená nejsem.
— Vrať se. Po oslavě si o tom promluvíme.
— U tebe je všechno až po něčem. Po oslavě, po návštěvě, po výplatě, po maminčině tlaku, po tatínkově náladě. A já jsem pořád až potom. Už mě to unavilo.
— Tohle přece nemůžeš udělat.
— Můžu. Už se stalo.
— Kvůli čemu? Kvůli nákupu? Kvůli nějaké účtence?
— Kvůli sobě. Abych se každé ráno nebudila s pocitem, že mám zase hrát paní domu v bohaté domácnosti, zatímco žijeme v nájemním dvoupokojáku se šváby za sporákem.
— Nepřeháněj.
— Radku, za sporákem ti švábi opravdu jsou. Jen se tam nedíváš. Stejně jako do rozpočtu.
— Poslouchej, mámu to raní.
— A mě to dva roky neranilo? Bavila jsem se snad, když jsem prala jedny punčocháče a sušila je na topení, protože na nové nebylo? Smála jsem se, když jsem počítala, jestli vzít mléko, nebo chleba? Tančila jsem radostí, když jsi otci koupil koňak za dvanáct stovek a mně řekl, ať se zubem vydržím do zálohy?
— Já nevěděl, že tě bolí zub.
— Protože ses nezeptal.
— Mohla jsi mi to říct!
— Říkala jsem ti to. Odpověděl jsi: „Teď na to není čas, přijede máma.“
Hlasitě vydechl.
— Dobře. Můžu za to. Spokojená? Vrať se a já všechno napravím.
— Nejsem věc, kterou odložíš a pak vrátíš na původní místo.
— Petro, nehraj si se slovíčky. Já jsem fakt v panice.
— Tak si v ní chvíli pobuď. Já v ní bydlím už dávno. Jen bez lososa.
— Máma s tebou chce mluvit.
— Já s ní nechci.
— Stojí vedle mě.
— Tak ať odstoupí.
— Petro! — ozval se jiný hlas, ostrý a až příliš známý. — Tady Marta. Co to má být za představení?
— Dobrý večer, Marto.
— Dobrý tedy rozhodně není. Kde jste?
— Na bezpečném místě.
— Co znamená „na bezpečném“? Radek vás bije?
— Ne. Jen utrácí peníze tak, jako by do peněženky mlátil kladivem.
— Teď si nezkoušejte hrát na vtipnou. Jste manželka. Přijeli manželovi rodiče. Takhle se to nedělá.
— A jak se to dělá? Žena mlčky vaří a potom mlčky dojídá suché těstoviny? Tenhle kurz domácího štěstí mi nevyhovuje.
— Když jsou v rodině potíže, řeší se doma. Ne utíkáním ke kamarádkám.
— Doma jsem je řešila. Mockrát. Váš syn ale slyší jen slovo „maminka“.
— Co si to dovolujete?
— Dovoluju si nebýt služka. Překvapivé, že?
— Radku, vezmi si ten telefon, — pronesla Marta už stranou, ne přímo do hovoru. — Já tenhle tón odmítám poslouchat.
Radek si mobil znovu převzal.
— Jsi spokojená? Teď si myslí, že mě nenávidíš.
— Ne, Radku. Já tě nenávidím. Jen už nechci žít v té tvojí lži.
— V jaké lži?
— Že se nám daří. Že máme všechno v pořádku. Že draze prostřený stůl znamená péči. Že moje vyčerpání je rozmar. Že tvoje matka nepřežije kuře s bramborami.
— Děláš z toho zbytečné drama.
— A ty z každého problému uděláš účtenku.
— Vrať se aspoň dneska. Prosím. Všechno udělám sám, ty jen buď doma.
— Ne.
— Tak co mám podle tebe dělat?
— Poprvé po dvou letech si s tím poraď sám.