„Mami, proč tu stojíš jako solný sloup? Podepiš se tady a ještě tady. A do neděle mi vyklidíš chatu. Odteď patří mně.“
Tereza mi strčila papíry skoro až pod nos a tvářila se přitom, jako bych ji v obchodě ošidila o drobné. Ne jako vlastní dcera. Spíš jako úřednice z finančáku při kontrole. Pomalu jsem si otřela ruce do zástěry. Voněly koprem a listím z rybízu, zrovna jsem zavařovala okurky. Pak jsem na ni dlouze pohlédla.
A v duchu mi problesklo: Tak přece. Dočkala jsem se.
Protože i já jsem měla v kapse županu schované listiny. Svoje vlastní. A ty byly mnohem zajímavější než ty její.
Celé to začalo o půl roku dřív.
V únoru mi zavolala notářka, Marie. Znaly jsme se dobrých dvacet let. Jejího zesnulého muže jsem kdysi opečovávala v ordinaci, kde jsem jako zdravotní sestra odsloužila čtyřicet let života.
„Hano, sedíš?“ zeptala se bez úvodu. „Tvůj Jan po sobě nechal závěť. Teprve teď jsem se dostala k tomu, abych prošla jeho úschovní schránku.“
Jan byl můj starší bratr. Zemřel před třemi lety, sám jako kůl v plotě, děti neměl. Myslela jsem si, že po něm zůstal jen dvoupokojový byt v Brně, který se tehdy podle zákona rozdělil mezi dědice. Mně připadla třetina, zbytek šel bratrancům a sestřenicím.
„Marie, jaká závěť? Vždyť už je všechno vyřízené.“
„Sedíš, nebo ne? Jde o jeho pozemek u Jičína. Dva tisíce metrů čtverečních. I s domem. Odkázal ho výhradně tobě, samostatnou závětí, už v roce 2020. Sama z toho nejsem moudrá. Leželo to v jiné složce, moje bývalá sekretářka to zřejmě popletla.“
Doslova jsem dosedla na stoličku v předsíni. V hlavě mi začalo hučet. Chata u Jičína – vždyť to bylo kousek od nové silnice, kterou tam loni otevřeli. Tam se sto metrů čtverečních prodává klidně za čtvrt milionu korun. A on tam měl takových dílů dvacet.
„A… proč mi o tom nikdy neřekl?“
„Přečti si lístek. Nechal ho u toho.“
Ještě ten den jsem za Marií jela. V obálce od Jana byl utržený kousek linkovaného papíru, popsaný jeho kostrbatým písmem:
„Hanko, tohle je pro tebe. Jenom pro tebe. Ne pro Terezu. Za dva roky za mnou do nemocnice nepřijela ani jednou, i když jsem ji prosil. Ty jsi mě krmila po lžičkách. Peníze jí nedávej, utratí je a ani si nevšimne. Ať máš něco schované na stáří. Honza.“
Seděla jsem tam a plakala. Ne kvůli majetku. Kvůli tomu, že si toho všiml. Můj bratr, který sám ležel napojený na hadičky, viděl, že jsem člověk. Ne služka, která je pořád po ruce.
Terezu jsem vychovávala sama od jejích šesti let. Muž mi utekl za prodavačkou ze supermarketu, tak ať si s ní žil, jak uměl. Já táhla všechno: dítě i svou ležící matku. Maminku jsem pak pochovala, Tereza dospěla, provdala se za Petra. Nebyl to zlý chlap, jen pod její botou skoro nedýchal.
A víte, jak to v rodinách často dopadá, když matka postupně přestane být tou, bez které se každý den neobejdou.