„A taky už je všechno zanesené v katastru,“ dodala jsem klidně. „Už čtrnáct dní. Jestli nevěříš, zavolej si a ověř to. Notářka Marie, číslo najdeš.“
V kuchyni se rozhostilo ticho. Tak hutné, že bylo slyšet i mouchu, jak naráží do okenní tabulky.
„Ty… si ze mě děláš legraci.“
„Nedělám.“
„Ty jsi… dala… cizím lidem… MILIONY?“
„Darovala jsem to dětem, které umírají,“ řekla jsem. „Ne dospělé ženské, která si na vlastní matku vzpomene jednou za měsíc, a to jen když jí dojdou okurky.“
Petr za jejími zády sklopil hlavu a zakryl si tvář rukou. Možná se styděl. Aspoň někdo z nich.
Tereza se třásla vzteky.
„Ty nejsi normální! Ty jsi bláznivá stará ženská! Já tě… já tě poženu k soudu! Nechám tě prohlásit za nesvéprávnou!“
Usmála jsem se. Jen nepatrně, koutkem úst.
„Jen do toho, holčičko. Posudek od psychiatra mám taky. Marie trvala na tom, abych ho před podpisem smlouvy zařídila. Preventivně. Pro jistotu. Víš, pro jaké případy? Přesně pro takovéhle.“
Klára, ta jejich právnička, beze slova začala rovnat papíry zpátky do složky. Pochopila to ze všech nejrychleji.
„Terezo, pojď,“ zamumlala. „Tady už se s tím nedá nic dělat.“
„A tuhle chatu,“ řekla jsem za nimi, když se obracely k odchodu, „tu taky přepíšu. Na vnuka. Na Matěje. S podmínkou, že práva nabude až v osmnácti. Do té doby zůstane moje. Budete-li ho sem chtít přivézt na prázdniny, přivezte. Ale slušně. Ne stylem: mami, vezmi si dítě, my letíme do Turecka.“
Tereza se ve dveřích otočila. Byla bledá jako dlaždičky nad mým sporákem.
„Pro mě už nejsi matka.“
„Dobře,“ odpověděla jsem. „A ty pro mě už nejsi pokladna.“
Dveře práskly tak, až se zatřáslo sklo ve vitríně. Na dvoře zaburácel motor auta. Chvíli jsem jen stála u stolu. Pak jsem se vrátila ke sporáku a dovařila marmeládu. Rybízovou. Mimochodem, Jan ji měl ze všech nejraději.
Uplynuly tři měsíce. Tereza nezavolala ani jednou. Petr občas napíše. Opatrně, tiše: „Odpusťte nám, paní Hano, ona se snad vzpamatuje.“ Matěj u mě byl na podzimní prázdniny. Pekli jsme spolu palačinky. Bez rodičů. Petr ho přivezl a zase si pro něj přijel.
Žádný soud se nekonal. Netroufla si. Ví, že by prohrála. Mám potvrzení, svědky, notářku, a hlavně Janův dopis, který jsem nakonec ukázala. Marii. Oficiálně, do zápisu.
Z hospice mi poslali fotografii. Na jejich pozemku teď stojí nové dětské hřiště. A na malé tabulce je napsáno: „Děkujeme Haně M. a Janu M.“
Připnula jsem tu fotku magnetem na lednici. Hned vedle Matějova obrázku.
A chata? Ta stojí dál. Moje. Zatím moje. Jabloně kvetou, rybíz plodí, v kamnech v sauně praská dřevo.
Jenže teď ji vytápím pro sebe.
Dovedete si to představit? Poprvé po pětapadesáti letech jen pro sebe.