Najednou se z ní stane někdo, koho volají jen tehdy, když se to hodí. Pohlídat vnoučata. Namíchat mleté a nasmažit řízky. Půjčit pár tisíc „jen do výplaty“ — za deset let mi ty peníze vrátili přesně dvakrát.
Moji chatu, tu, kterou jsme kdysi stavěli ještě s mým nebožtíkem mužem, brala Tereza dávno jako vlastní. A proč by taky ne, že? „Mami, přijedeme na prvního máje, zatop nám v sauně.“ „Mami, Matěje ti dáme na celé prázdniny.“ „Mami, natři Petrovi plot, on na to nemá čas.“
Nehádala jsem se. Nikdy jsem nebyla bojovnice. Čtyřicet let jsem dělala zdravotní sestru — tam se člověk nenaučí křičet, ale usmívat se a píchat injekce.
O Janově dědictví jsem Tereze neřekla vůbec nic. Ani slabiku. Sama pořádně nevím proč, jen mě u srdce nějak píchlo. Všechno jsem vyřídila přes Marii, potichu a bez zbytečného rozruchu. Papíry jsem pak schovala do kredence, za sváteční servis, který Tereza odjakživa nesnášela.
Asi po měsíci začaly divné telefonáty.
„Mami, ty jsi věděla, že strýc Jan měl ještě jednu chatu?“
Ztuhla jsem s mobilem u ucha. Stála jsem zrovna v kuchyni a škrábala brambory.
„A odkud to máš, Terezko?“
„Petr se v práci dal do řeči s nějakým chlapem, bydlí v Jičíně. Říkal, že ten Janův pozemek pořád není převedený. Mami, vždyť je to dědictví! Naše dědictví! To se musí rychle zařídit, než nám to někdo vyfoukne.“
To slovo mě praštilo do uší. Naše. Ne tvoje, mami. Naše.
„Terezo, já si to vyřeším.“
„Mami, prosím tě, ty se v těchhle papírech vůbec nevyznáš. Já to zařídím sama. Jen mi podepíšeš plnou moc k vedení dědického řízení. Kamarádka právnička říká, že to tak bude nejjednodušší.“
V tu chvíli mi v hlavě cosi tiše cvaklo. Jako když zapadne zámek na trezoru.
Jsem její matka. Znám ji. „Plná moc k vedení řízení“ mým jménem — to mohlo klidně znamenat všechno převést a pak si to napsat na sebe. Nejsem právnička, ale čtyřicet let jsem poslouchala nemocniční drby a tam člověk slyší takové finty, že by se nestačil divit.
„Dobře, dceruško. Přijeď v sobotu. Podepíšu ti to.“
Zavěsila jsem. Sedla si ke stolu. Dívala se na oloupané brambory a poprvé po mnoha letech jsem se nahlas rozesmála. Sama sobě, v prázdné kuchyni.
V sobotu Tereza nepřijela sama. Přivezla Petra a s nimi i tu „kamarádku právničku“ — holku kolem pětadvaceti, ostrou jako šídlo, v kostýmku, který jí neseděl.
„Mami, tohle je Klára. Pomůže nám s dokumenty.“
Klára rozložila po mém stole papíry do vějíře, skoro jako karty.
„Paní Hano, tady je generální plná moc, tady souhlas s vyřízením a tady vzdání se předkupního práva…“
„A čeho se tím vzdávám?“ zeptala jsem se pomalu a podívala se na své upracované ruce.
„No… to je jen technická formalita,“ odpověděla Tereza a věnovala mi svůj nejmilejší nacvičený úsměv.