Usmála se tím svým sladkým úsměvem, který jsem ji kdysi jako malou učila používat na učitelky, když potřebovala vyžehlit průšvih.
Zvedla jsem k ní oči.
„Terezo,“ řekla jsem pomalu. „Pověz mi upřímně. Chceš, aby Janova chata připadla mně, nebo tobě?“
V kuchyni se rozlilo ticho. Petr si odkašlal a okamžitě se schoval za telefon. Klára sklopila hlavu a začala předstírat, že někde mezi papíry hledá propisku.
„Mami, prosím tě, co na tom záleží?“ rozhodila Tereza rukama. „Stejně to jednou po tobě zdědím já. Proč by ses ve svém věku měla trápit daněmi a úřady?“
Ve svém věku.
Padesát pět, jen aby bylo jasno. V nemocnici mě pořád drželi aspoň na půl úvazku, protože ty mladé sestřičky neuměly starým lidem píchnout injekci tak, aby jim po ní nezůstaly modřiny.
„Uděláme to jinak,“ pronesla jsem tiše. „Nechám si to projít hlavou. Do příštího víkendu.“
Tereza stáhla rty do úzké čárky, ale navenek se ovládla.
„Dobře. Jen o tom nepřemýšlej věčnost. Vyřízení může trvat půl roku.“
Když za nimi zaklaply dveře, vytáhla jsem ze sekretáře své složky. Přejela jsem prsty po úředním razítku na listině a potom vytočila Marii.
„Maruško,“ řekla jsem. „Co kdybychom spolu připravily ještě jeden dokument?“
To, co následovalo potom, si dodnes vybavuji s nepříjemným chladem v zádech.
Za tři dny mi Tereza zavolala. V hlase už neměla med, ale kov.
„Mami, všechno jsem si zjistila. Strýc Jan napsal závěť na tebe. Tys o tom věděla?!“
„Věděla,“ odpověděla jsem klidně a míchala přitom marmeládu v hrnci.
„A mlčela jsi?! Mami, ty ses snad pomátla! Vždyť jsou to miliony! Chtěla sis to všechno nechat pro sebe?!“
„Terezo. Bratr to odkázal mně. Osobně. A nechal mi k tomu dopis.“
„Jaký dopis? Okamžitě mi ho ukaž!“
„Ne.“
Jedno jediné slovo. Krátké, pevné. „Ne.“ Myslím, že za celý její život jsem jí ho nikdy doopravdy neřekla.
„Ty… ty ses zbláznila,“ vydechla. „V sobotu přijedeme. A ty to přepíšeš na mě. Jako matka. Jako normální matka, ne jako sobecká ženská!“
Pak už jen pípání.
Nebudu lhát, ruce se mi třásly. Posadila jsem se ke stolu a dlouho hleděla z okna. V hlavě mi hlodalo: a co když to přeháním? Vždyť je to moje dcera, moje krev, třeba jen…
A pak jsem si vybavila Jana v nemocniční posteli. Jak mi svíral ruku a šeptal: „Hani, ty jsi dobrý člověk. Všichni tě jen využívají, ale ty jsi pořád dobrá.“
A třes ustal.
V sobotu dorazili všichni tři — Tereza, Petr i ta jejich Klára. Tereza vešla bez pozdravu, rovnou hodila na stůl svou hromádku papírů.
„Mami, proč tu stojíš jako solný sloup? Podepiš tady a tady. A do neděle chatu vyklidíš. Teď už je moje.“
Utřela jsem si ruce do zástěry. Z kapsy županu jsem vytáhla složený list, rozložila ho a položila vedle jejích dokumentů.
„Co to má být?“ přimhouřila oči.
„Tohle, Terezko, je darovací smlouva. Ode mě. Na chatu v Jičíně.“
Tváře jí okamžitě zrůžověly.
„Na mě?!“
„Ne, zlatíčko. Na brněnský dětský hospic.“