„Petře Čermáku, kdo jsou ti lidé? Kde se jich tu tolik vzalo?“ Hlas Hany Malířové se zachvěl a prsty se jí ještě pevněji sevřely kolem synova lokte. Hlavou jí probleskla jediná děsivá myšlenka: prodal to. Bez zeptání prodal chatu a tihle cizí sem přijeli převzít majetek. Při té představě jí vyschlo v ústech. Pustila jeho ruku a strnule zůstala stát, upřeně hledíc do vlastního dvora.
Ze dřeva se linula vůně čerstvé borovice. Byla tak hutná a pryskyřičná, že Hanu zaštípalo v nose už cestou ke brance, a teď se k ní přimíchával pach vápna a lidského potu. Na dvoře se hemžili lidé. Spousta lidí. Dvacet, možná ještě víc. Muži ve vytahaných tričkách a zaprášených džínách, dvě mladé ženy s rolemi fólie, jeden chlapík na štaflích a další přímo na střeše s kladivem v ruce. Někdo vlekl pytle cementu, jiný v kbelíku míchal bílou kaši, z níž ostře čpělo vápno. Její zahrada, která ještě včera působila tiše a smutně, se proměnila v dubnové mraveniště.
„Petře,“ pronesla suše, skoro bez dechu. „Vidíš to taky? Jestli jsi tu chatu prodal za mými zády, nikdy ti to neodpustím. Řekni mi pravdu. Jsou to cizí lidé?“
„Mami, počkej, jací noví majitelé?“ Petr Čermák na okamžik opravdu znejistěl. „Co tě to napadá? To jsou moji. Všichni jsou moji.“
„Jak jako tvoji? Co se tady děje? Telefon mám v kabelce, a jestli mi to okamžitě nevysvětlíš, volám místního policistu.“
Opravdu sáhla po kabelce zavěšené na předloktí. Prsty ji však neposlouchaly. V jediném okamžiku se jí v hlavě rozběhlo všechno najednou: domek, který patnáct let udržovala z posledních sil, veranda, na niž nikdy nedošlo, protože nejdřív bylo Petrovo studium, potom půjčka na auto, potom její zuby, které přece „ještě počkají“, a nakonec linoleum do městského bytu, které také muselo stranou. Všechno pořád čekalo. A teď se po jejím pozemku procházeli nějací cizáci. Po jejím. Po místě, o které pečovala jako o dítě.
„Mami,“ dotkl se Petr jejího ramene. „Poslouchej mě. Nikdo z nich není žádný nový vlastník. Pozval jsem je já.“
Hana zůstala stát s kabelkou napůl zvednutou. Podívala se na syna, jako by ho spatřila poprvé v životě. Pětatřicet let, na spáncích už zřetelné šediny, široká ramena — po ní, ne po otci. V očích neměl ani provinilý strach, ani drzost. Jen tiché, klidné očekávání.
„Ty?“
„Já. Jsou to moji lidé, mami. Všichni. Z práce, z vysoké, pár kluků ze dvora, se kterými jsem kdysi hrával fotbal. Pamatuješ si Jakuba Kratochvíla?“
Hana si Jakuba pamatovala velmi dobře. Hubený, věčně hladový kluk, který u nich často zůstával na večeři, protože doma to, jak se zdálo, neměl zrovna jednoduché. Vždycky mu tehdy přidala dvojnásobnou porci a tvářila se, že nevidí, jak se za svou chuť k jídlu stydí.
„Jakub je tady?“
„Je. A taky Tomáš Krejčí, Martin Navrátil — ten zrzavý — i Jiří Blažek, co mi šel na svatbě za svědka. Skoro všichni, které jsi kdy krmila, mami.“
Hana přejela pohledem celý dvůr. Tak proto jí ty tváře připadaly matně povědomé. Ten muž na štaflích byl určitě někdejší chlapec, kterému kdysi věnovala Petrovo staré kolo, když se jeho rodina stěhovala do maličkého bytu. A tamten s kbelíkem — to byl Tomáš, který jim v deváté třídě rozbil míčem okno. Tehdy na něj nekřičela, jen ho požádala, aby pomohl zasadit nové sklo. Vyrostli. Stali se z nich dospělí chlapi s pevnýma rukama a vážnými tvářemi. A teď stáli na jejím pozemku s prkny, nářadím a sazenicemi.
„Proč?“ zeptala se Hana tiše. „Petře, proč tohle všechno?“
Petr chvíli mlčel. Potom ji vzal za ruku opatrně, jako by se dotýkal něčeho křehkého, a otočil ji k sobě.
„Celý život sis na tuhle chatu odkládala, mami. Pamatuješ, jak jsi chtěla verandu? Velkou, s posuvnými skly, aby se tam v létě dalo sedět u čaje a dívat se na západ slunce. Měla jsi dokonce vystřiženou fotku z časopisu a připnutou na lednici. Tak před patnácti lety.“
Hana si vzpomněla. Ano, ten obrázek existoval. Časem zežloutl, rohy se mu zkroutily, ale nevyhodila ho, dokud nevyměnili lednici. Pak se výstřižek někam ztratil a ona na něj skoro zapomněla. Skoro.
„Tehdy sis dávala stranou peníze z každé výplaty,“ pokračoval Petr. „Jenže potom přišlo moje přijetí na školu, soukromé doučování a nakonec i moje bydlení.“