„…protože jsem vůbec netušila, čím vám tohle všechno oplatit. Teď už to ale vím.“ Zvedla hrnek o kousek výš. „Piju na vás. Na každého zvlášť. Na to, že jste nezapomněli. Já jsem si vaše obličeje pamatovala pořád, jen jsem si myslela, že ten můj už vám dávno vypadl z hlavy. A nevypadl. Takže ty všechny obědy a palačinky nebyly nadarmo. Na vás.“
Kompot do sebe obrátila naráz, skoro jako by v hrnku nebylo ovoce se šťávou, ale něco mnohem silnějšího. Na malou chvíli se kolem stolu rozhostilo ticho. Pak se najednou ozvalo takové nadšené „hurá“, až z jabloně za plotem vyletěla polekaná vrána.
Hana mezi nimi ještě dlouho procházela. Tu někomu přidala palačinku, tam dolila čaj, jinde jen postála a poslouchala útržky rozhovorů. A přitom si uvědomila zvláštní věc: ten starý, dobře známý neklid, s nímž poslední roky usínala i vstávala, byl pryč. Strach o Petra Čermáka, o jeho manželství, o hypotéku, o to, že vydělává málo, dře příliš a volá jen zřídka — všechno to ustoupilo někam do dálky. Seděl tam, její syn, na převrácené bedně, místo talíře měl na kolenou kus prkna, mazal si palačinku marmeládou a někomu vysvětloval: „Ne, rámy přijdou na řadu zítra. Dneska musíme hlavně dodělat štít, jinak zaprší a rozmáčí nám to.“ A Hana v té chvíli pochopila, že už není malý kluk. Dokáže dát dohromady dvacet lidí, rozdělit práci a postavit verandu. A udělal to kvůli ní.
Když se večer začali ostatní trousit ke stanům — tábořili kousek za zahradou u lesa, aby se netísnili v domě — Hana zůstala sedět na starých schodech před vchodem. Petr si k ní tiše přisedl.
„Tak co?“ zeptal se opatrně. „Líbí se ti to?“
„Já ani nevím, jak ti poděkovat.“
„Mami, prosím tě.“ Zavrtěl hlavou. „Za co bys mi děkovala? To já mám děkovat tobě. Za všechno.“
Chvíli mlčeli a dívali se do šera. Potom Hana potichu pronesla:
„Víš, vždycky jsem si myslela, že rodiče dávají dětem, děti potom odejdou za svým životem a tím to končí. Tak to přece bývá. Nic jsem nečekala, Petře. Opravdu ne. Chtěla jsem jen, aby ses měl líp než já.“
„A mám,“ odpověděl. „Právě proto, že sis to přála. A teď chci já, aby ses měla líp ty. Třeba aspoň o jednu verandu.“
Hana se uchechtla a šťouchla ho ramenem, úplně stejně jako kdysi, když ze školy přinesl pětku z literatury a bránil se slovy: „Mami, já přece nejsem Karel Hynek Mácha.“
„Dobře, pane staviteli. Zítra tě zase čekají ty tvoje štíty.“
„Ty nikam neutečou,“ řekl Petr a podal jí ruku, aby jí pomohl vstát.
Celý týden zmizel tak rychle, jako by trval jediný den. V pátek navečer stála Hana Malířová na nové verandě a pozorovala, jak zapadající slunce zalévá zahradu oranžovým světlem. Byla přesně taková jako na dávném vystřiženém obrázku: vzdušná, světlá, prostorná, s posuvnými skly a čerstvou vůní dřeva. Prkna ještě nebyla natřená, ale to nevadilo. Na to bude čas. Na podlaze už ležela stará deka a na širokém parapetu stál hrnek s čajem. Levandule, kterou dívky zasadily u vchodu, voněla jemně a trochu rozechvěle, jako by v sobě nesla příslib něčeho budoucího.
Zítra se všichni rozjedou. Dnes ale ještě seděli u stolu, smáli se, pili čaj a jedli palačinky. A Hana se najednou přistihla při myšlence, že by ze všeho nejvíc chtěla, aby každý z těch dvaceti lidí — Jakub Kratochvíl, který právě procházel rozvodem, Martin Navrátil, kterému řídly vlasy, i ty dívky se sazenicemi, jejichž jména si pořád nedokázala zapamatovat — jednou zažil podobný okamžik. Chvíli, kdy člověku dojde, že dobro se vrací. Nemusí to být zrovna v podobě palačinek. Někdy se vrátí jako hromada prken. Jindy jako nová veranda. A někdy prostě tak, že se za vámi bez smlouvy a bez řečí postaví dvacet lidí a řeknou: „My si pamatujeme, jak jste nás krmila.“
V říjnu, když přišly první mrazíky, seděla Hana na své verandě s dekou přes kolena. Za posuvnými skly vítr ohýbal holé větve stromů, uvnitř však bylo příjemně teplo. Podlahové topení fungovalo bezchybně a čaj v hrnku chladl jen pomalu. Vzala telefon, vyfotila západ slunce nad jabloní a napsala Petru Čermákovi: „Synku, přiletěli mi sem hýlové. Přijeď. Budou palačinky.“ Zpráva odešla. Hana se opřela do křesla a usmála se — klidně, beze spěchu, jako člověk, který konečně přestal na něco čekat.