…a pak ještě nájem, když jsme s Evou byli čerstvě svoji. Mami, šest let jsi odkládala i obyčejnou opravu ložnice. Pořád tam máš ty květované tapety, které jsou snad starší než já. Pamatuju si, jak jsi vždycky mávla rukou a říkala: ‚Ale co, veranda počká.‘ Jenže víš co? Ona už čekat nebude. Už bylo dost odkládání.“
Hana neřekla ani slovo. Mlčela tak dlouho, až Jakub Kratochvíl nahoře na střeše přestal bušit kladivem a zůstal nehybně stát, oči upřené na ně dva.
„Vracím ti dluh,“ dodal Petr tišeji, ale pevně. „Pracovní sílu máš zadarmo. Domluvili jsme se, že to za týden zvládneme. A tady je návrh, podívej.“
Sáhl dozadu do kapsy kalhot a vytáhl pečlivě složený list. Když ho rozložil, Hana uviděla výkres. Ne žádný neurčitý obrázek z časopisu, ale poctivý plán — s rozměry, poznámkami po stranách a všemi detaily. Skutečný projekt. Přizpůsobený právě jejímu malému pozemku. Dokonce i se starou jabloní, o které kdysi jasně řekla, že na ni se nesmí sáhnout za žádných okolností.
„Jabloň obejdeme,“ vysvětlil Petr, protože si všiml, kam se dívá. „Máme to promyšlené. Zpevníme základy. A uděláme i vytápěnou podlahu. Zjišťoval jsem si to, existuje systém, který není drahý a přitom vydrží. V listopadu si tam sedneš, zabalíš se do deky a budeš si v klidu pít čaj.“
Po Hanině tváři sklouzla první slza a zastavila se kdesi u koutku úst. Nesetřela ji. Vlastně si jí ani nevšimla. Jen stála a dívala se na ty dospělé chlapy před sebou. Na kluky, kteří kdysi lítali po jejich dvoře za míčem, rozbíjeli si kolena, kradli jí z hrnce ještě horké karbanátky, opisovali jeden od druhého úkoly u kuchyňského stolu a do krve se hádali o nějaké počítačové hry. A teď byli tady. Přišli sami od sebe. Nechtěli peníze. Chtěli jí postavit verandu, o které kdysi jen snila.
Idyla však netrvala dlouho. Za plotem se ozvalo významné pokašlání a nad laťkami se objevila hlava v pestrém šátku. Radka Kovářová, sousedka z levé strany. Žena, jejíž obličej jako by byl navždy nastavený do výrazu: já jsem to říkala. Ruce si zapřela v bok a pozorovala dění na Hanině zahradě tak přísně, jako by se jí před očima bourala státní hranice.
„Hano, jsi to ty?“ protáhla medovým hlasem, v němž však zřetelně cinkal kov. „Já si říkám, co je to tu od rána za rámus. Auta, chlapi, hluk… Co tu pořádáš, nábor řemeslníků?“
„Dobré ráno, Radko,“ odpověděla Hana a mimoděk si přejela dlaní po mokré tváři. „To je syn s kamarády. Pomáhají mi. Budeme stavět verandu.“
„Verandu?“ Radka Kovářová rozhodila rukama. „A povolení na to máte? Víš vůbec, jaké jsou dneska pokuty za černé stavby? Člověk by prodal chalupu a stejně by to nestačilo. A navíc máš pozemek malý, Hano. Ke mně k plotu jsou sotva tři metry. Dodržujete odstupy? Protože jestli ne, tak já mlčet nebudu. Mám synovce na stavebním úřadě, jen abys věděla.“
Petr, který její slova zaslechl, se otočil a klidným krokem přišel k plotu.
„Dobrý den, paní Kovářová. Povolení máme. Projekt je projednaný a požární předpisy splněné. Kamarád je architekt, než začal kreslit, všechno si ověřil. Jestli chcete, můžu vám ukázat dokumenty.“
Radka zrudla až ke kořínkům vlasů. Takovou odpověď očividně nečekala.
„No, no,“ utrousila a o krok ustoupila. „Uvidíme, co z toho nakonec bude. Ono se taky stává, že lidi něco postaví a pak to na vlastní náklady zase rozebírají. A ten hluk, Hano… Moje vnoučata se kvůli vám nevyspí.“
„To přežijí,“ řekla Hana tiše, ale její hlas se najednou přestal třást. „Vaše vnoučata u mě loni v srpnu jedla palačinky, když jste jim zapomněla dát oběd. Tak si pospí o něco později.“
Radka Kovářová sevřela rty do úzké čárky a zmizela za plotem. Jakub Kratochvíl, který celou scénu sledoval ze střechy, se potichu uchechtl a znovu sáhl po kladivu. Hana v tu chvíli ucítila, jak se jí uvnitř rozlévá cosi dávno zapomenutého — skoro bojovná chuť postavit se za sebe. Ne. Tentokrát si svůj sen vzít nenechá.
Další dvě hodiny prožila Hana v podivném, průsvitném rozpoložení, jako by se všechno dělo jen napůl doopravdy. Připadalo jí, že snad ještě spí a každou chvíli se probudí. Petr se zatím postaral, aby se držela stranou od práce a jen pozorovala, jak se její zahrada mění před očima.