Usadil ji na skládací židli do stínu pod jabloní, z domu přinesl starý hrnek s uraženým uchem — přesně ten, ze kterého pila čaj ještě v době, kdy ho vodila do školky — a z termosky jí nalil horký čaj.
„Seď,“ přikázal jí tónem, který nepřipouštěl námitky. „Dneska máš jediný úkol: dívat se. Žádné ‚já jenom zametu‘, žádné ‚skočím zalít okurky‘. Rozumíme si?“
Hana už už otevírala ústa, aby protestovala. Ne snad proto, že by to bylo nutné, spíš ze zvyku; posledních čtyřicet let se přece pořád proti něčemu ohrazovala. Jenže tentokrát si to rozmyslela. Opřela se, sevřela hrnek oběma dlaněmi a nechala oči bloudit po dvoře.
Viděla, jak Jakub Kratochvíl s pomocníkem řežou prkna a pila ječí tak pronikavě, až se za plotem rozštěká sousedův pes. Viděla Martina Navrátila, kdysi zrzavého kluka, který už dávno nebyl ani zrzavý, ani kluk, nýbrž plešatý, důstojný chlap, jak míchá maltu a přitom cosi trpělivě vysvětluje dívce se sazenicemi. A viděla Petra Čermáka, jak přechází od jednoho k druhému, něco upřesňuje, někomu podrží trámek, jinému krátce přikývne. V obličeji měl soustředěný, dospělý výraz člověka, který ví, co dělá. Její syn. Hospodář tohohle dvora. Ne — hospodář života, který jí teď vracel zpátky. Jí, své mámě.
Kolem třetí hodiny to Hana už nevydržela a vstala. Dívat se, ano. Ale všechno má své meze.
„Udělám oběd,“ oznámila Petrovi.
„Mami…“
„Žádné mami. Je vás tu dvacet a od rána jste na nohou. Co jste měli k jídlu? Chleba se salámem?“
„No… máme tam pečivo a nějakou uzeninu…“
„Právě. Za chvíli je hotovo.“
A odešla do domu. Uvnitř byl chládek a ve vzduchu visela vůně letního prachu. Otevřela lednici, která na začátku sezony vždycky působila opuštěně a žalostně: pár vajec, máslo, sáček kefíru, hořčice, jejíž nejlepší léta skončila nejspíš před třemi sezonami. Hana si povzdechla. Dobrá. Nějak se to vymyslí.
Jenže sotva vyšla na zápraží, aby zavolala Petra a poslala ho do obchodu, zjistila, že ji někdo předběhl. Dívka s floxy jí podala dvě obrovské tašky.
„Tady je zelenina, kuře, vajíčka, mouka a máslo,“ vyjmenovala rychle. „Petr to nakoupil už včera. Říkal: ‚Máma bude chtít vařit. Nehádejte se s ní, jen jí dejte suroviny.‘“
Hana převzala tašky. Podívala se na dívku. Pak na Petra, který stál opodál a velice zaujatě předstíral, že zkoumá uchycení krokví.
„Ty,“ oslovila ho do zad. „Kdy jsi tohle všechno stihl?“
„Mami, připravoval jsem se tři měsíce,“ odpověděl, aniž se otočil. „Radši mi řekni, za jak dlouho budou palačinky.“
To už na ni bylo příliš. Zavřela se v domě, opřela se o dveře a ještě celou minutu si tiskla dlaně k obličeji. Potom se zhluboka nadechla, vyhrnula si rukávy a pustila se do těsta.
Za hodinu stál na dvoře dlouhý stůl, který chlapi stloukli z prken snad během čtvrt hodiny. Kouřily se na něm brambory, které Hana dusila postupně na třech pánvích, protože na chalupě neměla dost velký hrnec. Vedle ležely nahrubo nakrájené okurky s rajčaty, tak jako kdysi, když se ze salátů nedělala žádná věda. Uprostřed se tyčila hromada palačinek — tenkých, krajkových, s křupavými okraji. Přesně těch jejích. Těch, které jí kdysi hladoví desáťáci dokázali spořádat po celých štosech během tří minut.
„Teto Hano,“ promluvil někdo s plnou pusou; nejspíš Tomáš Krejčí, ten, co kdysi rozbil okno. „Takové palačinky jsem nejedl patnáct let. Fakt ne. U nás doma se nepeklo, máma pořád kupovala polotovary.“
„Já vím,“ řekla Hana a najednou se usmála. „Proto jsi u nás sedával až do večera.“
Všichni se rozesmáli. Nahlas, lehce, skoro mladě. Na její chalupě se smálo dvacet dospělých lidí a ten smích byl možná tím nejkrásnějším zvukem, jaký tu za posledních deset let zazněl.
Pak se Hana zničehonic zvedla. Přejela pohledem celý stůl. Jakub Kratochvíl zůstal nehybně sedět se lžící v ruce, Petr zpozorněl. Hana vzala naběračku, nalila si z hrnce do hrnku kompot a pozvedla ho před sebe.
„Děti,“ řekla a její hlas zněl nezvykle pevně. „Odpusťte mi, dneska jsem brečela třikrát. Poprvé leknutím. Podruhé radostí. A když došlo na potřetí, na okamžik se jí hlas zadrhl.“