Martina s lehkým úsměvem kráčela na svou směnu. Ještě chvilka – a bude mít volno. Ne proto, že by ji práce tížila, to vůbec ne. Jen ji čekala skutečná kariéra, spojená s její profesní vášní. Při pomyšlení na rozloučení s nemocnicí jí bylo trochu smutno – to místo se pro ni stalo výjimečným. Měla pocit, že se sem ještě vrátí. Možná jen občas, ale její budoucí práce předpokládala i návštěvy zde, i když by samozřejmě bylo lepší, kdyby k nim nemuselo docházet.
Po stáži a úspěšném složení zkoušek ji čekaly nové povinnosti zdravotnické záchranářky. Zatím jen dočasně, na dobu dovolených, ale vedení dalo najevo, že pokud se osvědčí, může počítat s trvalým místem. Martina ani na okamžik nepochybovala – záchranka byla jejím dětským snem. Jenže její rodina její nadšení nesdílela. Otec si často těžce povzdechl:
– Proč sis vybrala zrovna tohle? Tak těžká práce – vždyť tam je tolik problémových lidí: opilí, špinaví…
Martina se jen usmívala a dívala na něj s láskou:
– Tati, ne každý je takový. Vzpomínáš, jak tě loni hodně bolel žaludek? Kdo ti tehdy pomohl? No přece doktor – Pavel.
Otec tvrdohlavě kroutil hlavou:
– Jejich práci si vážím, ale nechápu, proč bys to měla dělat ty. Mohla sis najít něco klidnějšího. Třeba být právničkou – jako já.
– Nebo učitelkou, jako máma, – přidala se Martina a objala ho. – Ale tati, vždyť jsi vždycky říkal, že člověk má dělat to, k čemu ho táhne srdce, ne?
Pavel si povzdychl:
– To je pravda. Jen se bojím, že to nezvládneš, a to přece není tak jednoduché, jak se může zdát.
Martina chápala jeho obavy.
– Nedělej si starosti. Učila jsem se skvěle a říkali mi, že když mi něco nebude jasné, mám se zeptat. Dělají to tak i zkušenější kolegové.
– Já jenom mám o tebe strach, holčičko, – povzdechl si znovu.
Matka raději mlčela, jen občas projevila svou nespokojenost. Vždycky byla přísnější a méně emotivní než otec. Vztah Martiny s matkou nebyl jednoduchý, ale otevřeným hádkám se vyhýbaly.
Když vstoupila do nemocnice, Martina se usmála a pozdravila:
– Ahoj holky! Co nového?
Zdravotní sestra Klára si unaveně povzdechla:
– Co by tu bylo nového? Někdo přijede, někoho převezou – a ne vždycky k lepšímu.
Martina si hned přisedla. Pohled na nemocné, především staré lidi, v ní probouzel opravdovou péči a soucit. Práce ošetřovatelky na JIPce nebyla lehká, ale Martina ji zvládala a navíc dokázala zastoupit i sestry, když potřebovaly pomoc. Její přítomnost byla vždy oporou pro pacienty – mnozí ani netušili, jak se sem dostali.
– Staroušci jsou v pořádku, – dodala Klára. – Někdo byl propuštěn, jiný převezen na jiné oddělení. Dnes šest nových pacientů, čtyři už odvezli.
Druhá sestra opravila:
– Pět. I tu dívku, co přivezli v noci po nehodě, už převezli.
Martina se neubránila chvění. Ztráty mezi staršími pacienty, i když smutné, snášela klidněji. Ale když umíral mladý člověk, trhalo jí to srdce.