„Haló, Petře! Volala Jana. Do Supetaru přišel nový chlapeček. Zajedeš tam?“
„V kolik?“
„Zkusme po obědě. Říkali, že můžeme kdykoli.“
„Dobře. Tak kolem půl druhé.“
Manželův hlas zněl unaveně. Nebylo mu dobře. Lucie věděla, že se necítí, a byla mu vděčná, že navzdory mizernému počasí neodmítl.
Supetar byl od jeho továrny asi půl hodiny jízdy. Petra trápila záda, byl malátný a chtěl si vzít neschopenku, ale v práci potřeboval dokončit projekt, tak se držel.
Před polednem si Lucie vzala složku s dokumenty, letmo se podívala do zrcadla a vyrazila na zastávku. Možná ty dokumenty nebyly teď už potřeba, ale během všeho toho zařizování kvůli osvojení si na tu složku zvykla. Byrokracie už byla za nimi, ale ta složka jí připomínala, co všechno museli projít – a navíc v ní bylo úplně všechno, a ještě víc.
Do zrcadla se nepodívala jen tak. Dívala se na ni vysoká mladá žena s dlouhými světle hnědými vlasy, které jí elegantně kukly zpod béžové čepice, jemný obličej s čistou bledou pletí a široce posazené šedé oči.
Nebylo na tom obličeji nic, co by budilo strach. Spíš naopak.
Šli „na dítě“ už podruhé. Poprvé jeli nadšení, nastrojení, rozechvělí a soustředění. Jeli na první setkání s chlapečkem.
Zavalitý zarostlý Petr, manžel, a štíhlá půvabná Lucie vstoupili do herny. Tam byl jediný chlapec, Tomáš, s vychovatelkou.
„Ahoj! Ty jsi ale roztomilý. Pojď, seznámíme se,“ řekla Lucie a už ve dveřích se k němu naklonila.
Ale chlapec se rozplakal, vrhl se k vychovatelce a schoval se za její bílý plášť. I vychovatelka byla zaskočená. Dlouho ho přemlouvali, aby se nebál, aby se seznámil.
Petr dokonce vyšel z herny. Mysleli si, že ho dítě vyděsilo jeho postavou a vousy. Ale strach chlapce byl tak silný, že ho nakonec musela vychovatelka odvést.
Podruhé šla Lucie sama – výsledek byl stejný.
„Není to jeho typ,“ vysvětlila jim zkušená psycholožka dětského domova Jana. „Chápete, oni podvědomě čekají na maminku. Asi se jí vůbec nepodobáte, nebo naopak připomínáte někoho, kdo mu ublížil. Nevíme, co přesně ty děti doma prožily. Všechny mají psychická zranění.“
„A co máme dělat? Máme za ním dál jezdit, trávit s ním čas?“
„Já bych to nedoporučovala. Potřebuje jinou mámu. Nebojte, jen si dejte trochu času. Ale jestli chcete a máte chuť, můžeme zkusit Tomáše.“
Přijeli ještě několikrát. Tomáš plakal, i když kolem běhaly další děti.
A dnes měli první schůzku s jiným chlapcem. Bylo mu šest a jmenoval se Martin.
Z nebe se sypala ostrá ledová krupice, která na chodnících tála, až byly lesklé a kluzké. Lucie myslela na manžela. Půjde po ledu dost těžkopádně. Váží skoro metrák, navíc ta záda…
Ale už ji čekal na parkovišti.
Dětský domov zvenčí připomínal mateřskou školku. Kolem byly zasněžené záhony. V létě, když tam byli naposledy, si děti hrávaly na dvoře. Teď tam nebyla ani noha – kvůli počasí.
Došli do kanceláře ředitelky. Tentokrát je vzali rovnou do herny. Dětí tam moc nebylo.
Martin je zpočátku pozoroval tiše, chápavě a zkoumavě. Pak si popovídal s Lucií, unavil se a začal se rozhlížet – spěchal za kamarádem.
Na lavičce seděla tmavovlasá holčička. Zatímco Lucie mluvila s Martinem, holčička si prohlížela Petra. Dívala se na něj široce otevřenýma očima a v těch očích bylo něco tak dospělého, že se Petru udělalo náhle nevolno.
V těch očích cosi bylo. Bolest, strach – nebo nějaká naděje?
Ještě tam chvilku poseděli, pozorovali děti, Martina. Vývojová opožděnost u něj byla patrná, ale toho se nebáli. Ředitelka jim hned na začátku řekla, že zdravé děti tu nemají.
„Jestli hledáte ideální dítě, na adopci zapomeňte. Zdravé nemáme a ideální nenajdete. Adopce je zátěž a pokud na ni nejste připraveni, radši ani nezačínejte.“
„My jsme připraveni,“ odpověděl tehdy Petr za oba.
A vážně byli. Oběma bylo skoro čtyřicet, měli za sebou roky marné snahy o vlastní dítě, neúspěšná umělá oplodnění, modlitby, běhání po nemocnicích. Když Petr pochopil, že Lucie si zničila zdraví těmi všemi pilulkami a on sám se z nervů a léčby proměnil v tlustého kance, řekl si – dost!
Potřebují dítě. A někde je dítě, které potřebuje právě je – mámu a tátu.
Přečetli spoustu článků o dětech z problémových rodin, znali nástrahy adopce, nespali celé noci a přemýšleli, jestli to všechno zvládnou.
„Jsme připravení!“
Lucie pozorovala děti, Martina a tu tmavovlasou holčičku v opraných šatech. V jejím vzhledu bylo cosi – snad kavkazského, snad romského. Měla černé obočí a trochu pršáček. Ale ten pohled – tmavé oči prosvítaly až na dno duše, pronikavé a nějak rozrušující.
Holčička si nehrála. Jen pozorovala.
Domů jeli docela spokojeni s návštěvou.
„Velký teda je. Ale… zvládneme to, viď, Petře?“
Manžel zatáčel volantem, šklebil se bolestí v zádech a zamyšleně pronesl:
„Musíme. Sama víš – vracet ho nemůžeme.“
Četli zkušenosti jiných adoptivních rodičů, kteří děti nakonec vrátili. Neodsuzovali je – chápali. Ti lidé se snažili, tak jako oni tehdy s Tomášem… Ale někdy jsou okolnosti, se kterými se žít nedá.
Pěstouni psali, že děti v nových rodinách náhle zdivočely a samy se dostávaly do nebezpečných situací, čímž rodiče přiváděly k zoufalství. I na to museli být připraveni.
„Pojedeš do práce?“
„Domů. Píchneš mi injekci? Dneska jsem se omluvil, to hlavní jsme udělali, ale ta záda jsou k nevydržení.“
„Namažeme, píchneme, lehneš si. Petře, ty musíš zhubnout.“
„Já vím. Už se nemůžu sám na sebe dívat. A komu bych se takhle líbil?“
Oba mlčeli. Po pár minutách se Petr na Lucii podíval koutkem oka.
„Co je?“, zeptala se Lucie.
„A ty? Na co myslíš? Na totéž co já?“
„A na co myslíš ty?“
„Já – že jsem tlustý vousáč a dneska na mě někdo koukal zvláštním pohledem. S nadějí snad…“
„Petře, ta holčička? Ano, i já na ni myslím. Uhodl jsi.“
„Neříkali ti o ní něco?“
„Ne. Ale ani jsme se neptali. A už je asi pozdě. Vždyť bereme Martina.“
„Možná vezmeme oba?“
„Ach, Petře, já nevím. To už je moc, ne? Ještě ani nevíme, jak to zvládneme s jedním. Ale ta holčička… ano, je v ní něco výjimečného.“
Lucie neodolala – druhý den zavolala ředitelce ohledně dívenky.
Holčička se jmenovala Michaela. V dětském domově byla teprve pár měsíců. Dalo by se na ni zařídit pěstounství. Ale osvojit ji zatím nebylo možné. Čekal se soud s její matkou, která měla být zbavena rodičovských práv – paní byla obžalována ze smrti druhého dítěte, ročního chlapečka.
Žili ve vzdálené vesnici, kam sociálka nikdy nedorazila. Dítě našli mrtvé sousedé. Žena prý nebyla místní, mluvilo se o tom, že je Romka. Bez příbuzných. Otce dětí se najít nepodařilo. I když sousedé tvrdili, že oba partneři byli Češi a ten druhý odešel teprve nedávno.
Lucie to večer manželovi opatrně pověděla. A hned z jeho pohledu poznala – zaujal ho ten příběh.
Rozhodli se – vezmou obě děti. A to rozhodnutí změnilo jejich osud. Protože osvojení Martina jim bylo brzy zamítnuto – objevil se jeho otec.
Do dětského domova jezdili ještě několikrát. Michaela byla uzavřená, odpovídala monotónně, měla strach z přílišné pozornosti. Ale neutíkala, ani se nehroutila.
Toužili se o ní dozvědět víc.