„No tak co tu ležíš?“ – starší, podrážděná a ospalá po noční službě píchla dívku pod žebro. „Vstávej, děcko je třeba nakrmit.“
Dívka – dospívající – se ani nepohnula.
Dana ji pozorovala, přitisknutá k Aničce, která jí dychtivě sála prso.
Dítě, úplně maličká, pomyslela si Dana, co z ní má být za matku? A ten kluk, co s ní, asi sám nedospělej.
Ach, děti, proč si radši nehrajete s autíčky a panenkama.
Na pokoji ležely samy dvě, poprvé Dana, když rodila Václava, byla na velkém pokoji s jedenácti lůžky.
No to si tam člověk vyslechne věcí…
Jak se chovat při kontrakcích, jak zavinovat dítě, jak o něj pečovat – tolik rad, až z toho jde hlava kolem.
Ale tentokrát ji dali na menší pokoj, tomu se říká box, vysvětlili jí — kvůli dětské žloutence, která teď prý po porodnici koluje. Její malá vypadá zdravě, a tak se prý snáze uklidí zdravé děti než nemocné.
V noci přivezli tuhle holčinu, uklízečky převlékli postýlky, řekli, že mimina budou u maminek, a zeptali se Dany, jestli jí to nevadí.
Vadí? Dana se zarazila.
Ženy jí pak vyprávěly, že před ní tu byla jedna paní. Miminko jí přinesli, a ona spustila takový jekot, že si prý chce v porodnici aspoň trochu odpočinout, že času nanosit se ještě bude dost.
Vysvětlovali jí, že dítě by se mohlo nakazit, že je nepříjemné riskovat, že tenhle box není kvůli ní, ale kvůli dítěti. Ale nic nepomáhalo – „odvezte mi ji na noc a hotovo.“
Dana se rozesmála a ujistila je, že naopak, je ráda, když malá Anna bude s ní blízko.
A v noci přivezli tuhle dívku.
„Vstávej, slyšíš,“ strčila do ní hrubě sestra, „nejsi tu jediná, královno, říkám ti, jdi nakrmit dítě.“
„Odmítne, to je vidět, “ otočila se sestra k Daně, „roznožit nohy, to umíme, ale za následky… No… vezmi si to dítě, co tu sedíš jak slepice.“
Dívka se neochotně posadila, s výrazem bolesti spustila nohy z postele.
„Na, ber si ho, no jsi vážně ztracené chudě. Koukni se, ani vložku pořádnou nemá. A já se s ní mám piplat, přitom mě čeká ještě tolik dětí převézt.“
„Tak běžte, běžte. Dejte mi to miminko, já jí pomůžu, běžte. Moje se najedla a spí.“
„Opravdu?“ – s pochybností i úlevou v hlase se zeptala žena.
„Opravdu, opravdu.“
Dana vzala chlapečka do náruče.
Chlapeček – pěkně těžký, ve srovnání s Aničkou docela macík.
„Tak pojď, milá, jak se jmenuješ?“
„Lenka…“ – sotva otevřela vyschlé rty dívka.
„Musíš ho nakojit, svého synka.“
„Já?“
„No snad ne já. Mám mléka dost, ale musíš i ty – aspoň ho přiložit. No… pojď, pojď, holčičko.“
Dívka se zachmuřila.
„Aj, bolí to.“
„No jasně, že to bolí… No tak pojď.“
Miminko bylo hladové, prudce otevíralo pusinku a zachytávalo půlku maminčiny malé, ještě nedovyvinuté hrudi.