Vešla jsem do bytu po práci, zouta si boty a hned jsem ucítila, že něco není v pořádku.
Petr stál uprostřed obýváku, ruce zkřížené, tvář napjatá.
„Musíme si promluvit.“
Zůstala jsem stát s kabelkou v ruce.
„Dneska jsem byl na večeři s Janem,“ řekl, aniž by čekal na odpověď. „Oni s manželkou mají rozdělený rozpočet. Každý si platí svoje. Je to férové, poctivé, dospělé.“
Pomalu jsem si pověsila kabát.
„A tím chceš říct co?“
„Náš rodinný rozpočet je nespravedlivý,“ vyhrkl. „Já každý měsíc platím splátku na byt, obrovskou. A ty si utrácíš peníze, za co chceš. Ve vyspělé společnosti je každý zodpovědný sám za sebe. Jez si zvlášť, oblékni se zvlášť, bav se zvlášť. Už mě nebaví všechno financovat.“
Přesně jsem se na něj podívala. Čekal, že budu brečet. Že přijde scéna. Ale já byla příliš unavená na hysterii.
„Dobrá. Od zítřka každý za sebe.“
Petr zamrkal.
„Takže s tím souhlasíš?“
„Naprostě. Děkuju, žes to nastolil. Skutečně je na čase udělat pořádek.“
Šla jsem do kuchyně, vytáhla z lednice salát, sedla si ke stolu. Petr chvíli postál nejistý, pak odešel do pokoje. Otevřela jsem notebook.
Do dvou do rána byla tabulka hotová. Devět let manželství, všechny účtenky schované — jsem pečlivý člověk. Platby za služby. Benzín do jeho auta — nikdy si nenatankoval sám. Dárky pro jeho rodiče. Léky pro tátu. Jídlo — jeho oblíbené steaky, drahý sýr. Dovolené, které jsem platila celé já. Konečné číslo bylo působivé.
Ráno, zatímco spal, jsem otevřela samostatný účet, převedla na něj vše z našeho společného. Zavolala do správy domu a požádala o rozdělení účtů. Zrušila jsem mu prémiový televizní balíček.