Na stole ležely tři krabice s pizzou a lahve limonády. Papírové ubrousky. Nic víc.
— Co to jako má být? — hlas byl tichý, ale každé slovo znělo jako rána.
Petr se pokusil usmát.
— Mami, dneska jsme to vzali zkrátka…
— Kde je Tereza? Proč nesedí u stolu?
Vzhlédla jsem od knihy.
— Jsem tady, Ivano.
— Jsou ti špatně? — V jejím hlase zaznělo něco podivného. Ne soucit. Podezření.
— Ne. Jen Petr říkal, že si každý má odpovídat sám za sebe. Váš syn je vaše zodpovědnost, ne moje.
Ivana se pomalu posadila. Podívala se na krabice s pizzou. Pak na syna.
— Vysvětli mi to.
Petr začal žvatlat něco o spravedlnosti, moderních vztazích, kamarádovi Janovi. Ivana mlčky poslouchala, výraz kamenný.
— Takže sis řekl, že tě vyžírá, — řekla nakonec. — Ty.
— Mami, chtěl jsem jen, aby to bylo fér…
— Mlč. Kdo devět let kupoval do tohohle domu potraviny? Kdo každou sobotu vařil, zatímco ty jsi seděl před televizí? Kdo loni kupoval léky tvému otci?
— No, Tereza, ale…
— Kdo zaplatil dárek mojí sestře k jubileu? Kdo pokaždé chystal stůl tak, aby nám bylo pohodlně? A co jsi dělal ty? Přišel, sedl si a čekal, až tě někdo obslouží.
Petr zbledl.
— Mami, co to má společného? Vždyť platím nájem!
— Za svůj byt! Devět let jí to otloukáš o hlavu, jako by tu byla nějaká přítěž!
Ivana vstala, vzala si tašku.
— Jdeme, — řekla manželovi. — Nechci jíst tuhle pizzu. A nechci sedět u stolu, kde se ponižuje moje snacha.
Otočila se k Petrovi.
— A ty by ses měl stydět. Devět let táhla tenhle dům a ty sis myslel, že je to samozřejmé. Vychovala jsem lakomého, malého člověka. A bolí mě to přiznat.