Odešli. Petr zůstal stát uprostřed pokoje. Pizza chladla. Limonáda ztrácela bublinky.
Vstala jsem, přišla k němu s notebookem a otevřela tabulku.
„Podívej. Devět let. Všechny účtenky, všechny doklady. Poplatky za služby, které jsem vždy platila já. Benzín. Potraviny. Dárky pro tvoje příbuzné. Dovolené. Tvoje zdravotní pojištění. Všechno, čeho sis nikdy nevšiml. Tohle je konečné číslo.“
Petr zíral na obrazovku. Částka byla obrovská.
„To… to není možné…“
„Je to pravda. Nepodporoval jsi mě, Petře. Žil jsi z mých peněz a říkal tomu manželství. Zajišťovala jsem ti pohodlí a ty sis myslel, že máš právo mě učit spravedlnosti.“
Zavřela jsem notebook.
„Pronajala jsem si byt. Zítra se stěhuju. Žádost o rozvod podám příští týden. Můžeš si nechat svůj byt, svůj úvěr a svoji spravedlnost. Já je už nepotřebuju.“
„Terezo, počkej…“
„Není třeba. Dostal jsi, co jsi chtěl. Teď každý za sebe.“
Otevřel ústa, ale nenašel slova. Stál uprostřed obýváku, vedle studené pizzy, a sledoval, jak si v ložnici balím věci.
Zabalila jsem do kufru svou oblíbenou pánev – tu, na které jsem mu opékala steaky. Teď budu smažit jen pro sebe. Kosmetiku. Knihy. Šaty, které považoval za příliš křiklavé.
Petr do ložnice vůbec nepřišel. Zůstal v kuchyni se svou spravedlností.
A já pochopila, že svoboda je, když se vchodové dveře zavřou za tvými zády a ty míříš tam, kde nemusíš nikomu dokazovat právo na vlastní existenci. Kde nikdo netvrdí, že tvůj přínos je nedostatečný. Kde prostě žiješ. Bez výčitek. Bez výmluv. Prostě žiješ.
Vyšla jsem z bytu s kufrem. Neohlédla se.