Večer si koupila jamón, čerstvou bagetu a láhev suchého červeného vína. Přišla domů, prostřela si talíř a sedla si k večeři. Petr se vrátil o půl hodiny později a nakoukl do lednice.
— A co mám já?
— Nevím. Chtěl jsi přece, aby si každý odpovídal sám za sebe.
Zamračil se, vytáhl pelmeně a mlčky je začal vařit. Já dál jedla a vychutnávala si každý sousto.
Uplynul týden. Petr jedl polotovary nebo si objednával jídlo. Já si vařila to, co jsem si vždycky přála, ale nedělala — on to neměl rád. Mořské plody. Zeleninové zapékané pokrmy. Lehký salát. Díval se na moje talíře se sotva skrývanou závistí.
V pátek večer řekl:
— Hele, nechceš už přestat blbnout? Přece můžeš uvařit pro dva.
— Můžu. Ale neudělám to. Ty jsi přece nastavil pravidla.
— Ale vždyť jsem si dělal legraci! Ty ses urazila?
— Ne. Jenom jsem souhlasila.
Mrštil obalem od burgeru do koše, vyšel z kuchyně a práskl za sebou dveřmi.
V sobotu ráno mi od dveří volal nervózně do telefonu.
— Máma s tátou přijedou za dvě hodiny. Uvaříš něco?
Seděla jsem na posteli s knížkou.
— Ne.
— Jak to myslíš, že ne? Vždyť každou sobotu přijíždějí!
— Vím. Devět let po sobě jsem stála u plotny od rána do večera. Tvoje máma mi nikdy neřekla děkuju. Teď je to tvoje starost.
— Ty ses úplně zbláznila?
— Ani ne. Každý za sebe, pamatuješ? Tvoji rodiče — tvoje odpovědnost.
Petr zbledl, otočil se a práskl dveřmi. Slyšela jsem, jak volá na rozvoz jídla, hádá se s operátorem a rachotí hrnci v kuchyni.
Když zazvonil zvonek u dveří, měla jsem na sobě elegantní šaty, upravené vlasy a jemný make-up. Otevřela jsem, přivítala jsem Ivanu a tchána, uvedla je do obýváku a vrátila se ke knize.
Ivana přišla ke stolu. Zůstala stát jako přimražená.