— Markéta, to je tvé právo. Máš právo se rozhodnout, co uděláš se svými vlastními penězi, — řekla klidně.
— Tvé peníze! — vyštěkla Milena. — A snad to, že jsme tě přijali do rodiny, nic neznamená? Že jsme ti pomáhali, byli jsme tu pro tebe? A ty teď toto?
Markéta se dívala střídavě na svou tchyni a na Tomáše. On mlčel, rty pevně sevřené, a nepodíval se na ni ani jednou. Dřív by ji vzal za ruku, dřív by se jí zastal… Teď tam seděl jako cizí člověk.
— Nešlo o pomoc, — odpověděla tiše Markéta. — Tohle bylo moje rozhodnutí, moje práce, moje spoření. Nechci, aby mi někdo říkal, že jsem k něčemu došla jen díky druhým.
— Typická sobec, — zasyčela Milena. — Myslíš jen na sebe. A co pokud se něco stane? Rozvod? Nemoc? Kde pak bude můj syn?
— Tvůj syn je dospělý muž, — řekla ostře Markéta. — A pokud je schopný být manželem, měl by být schopný i přijmout, že jeho žena se chce finančně zabezpečit.
Tomáš vstal. — Jdu spát, — řekl do prázdna a tiše odešel do ložnice.
Milena se pomalu postavila a dokonce si upravila halenku, než se otočila ke dveřím. — Nebudu tu dál zůstat. Ne ebben a hangulatban. Ne v této atmosféře.
Markéta seděla dál v křesle. Byla unavená, jako by s ní někdo vytáhl všechen vzduch. Ale pod tou únavou bylo i něco nového — klid. Rozhodla se. A i když věděla, že za to zaplatí cenu, nelitovala.
Později večer, když už dům ztichl, šla do pracovny a z poličky vytáhla malou dřevěnou krabičku. V ní byly fotografie její babičky, dopisy, starý notýsek s poznámkami o financích, spoření, investicích. Dívala se na úhledně psaná písmena a vzpomněla si, jak ji babička učila spořit každou korunu.
„Tahle byt je tvůj dar, babi, a já ho opatruji. Už nejsem ta, kterou můžou ohýbat,“ šeptla do ticha.
Za oknem padala tma, ale v Markétě začalo svítat.