— To máte tady poradu, abyste mě připravili o byt?!
— Nikdo ti nic nebere! — urazila se Ludmila. — Ale v pořádné rodině patří majetek muži!
— V normální rodině se lidé navzájem respektují — odpověděla Markéta. — Nezačínají válku kvůli penězům.
— Válku?! — Milena si znovu sáhla na srdce. — Tomáši, slyšel jsi to? Řekla… Ach, je mi zle!
Tentokrát však Markéta jejímu divadlu nenaletěla.
— Dost! Mám toho plné zuby! Tři roky snáším její manipulace, výlevy, to, jak se snaží řídit každý můj krok! Ale svůj byt nedám!
— Tak táhni! — zařval Tomáš. — Táhni z mého domu!
— Tvého domu? — Markéta se trpce pousmála. — Tenhle byt máme společně pronajatý a nájem platíme napůl. Ale víš co? Opravdu půjdu. Do svého vlastního bytu.
Otočila se a šla si do ložnice sbalit věci. Za ní se ozývalo Milenino ječení, Ludmilino přemlouvání, Tomášovy výhružky. Ale Markéta už se rozhodla.
O dvě hodiny později stála s kufrem v ruce u dveří. Tomáš jí zastoupil cestu:
— Myslíš to vážně? Kvůli zas*anému bytu zničíš rodinu?
— Nejde o byt, Tomáši — odpověděla unaveně Markéta. — Jde o respekt. O to, že mám právo být člověkem, ne jen stínem tvojí matky.
— Co ty víš o rodině?! — zasyčela Milena. — Jsi jen prázdná skořápka! Jste manželé tři roky a ještě nemáte dítě!
To už bylo kruté. Markéta věděla, že mají problém s početím, a už chodili na vyšetření. Ale používat to jako zbraň…
— Sbohem, Mileno — Markéta otevřela dveře. — Tomáši, jestli se chceš bavit, znáš moje číslo.
Nový byt ji přivítal tichem a čerstvým pachem barvy. Jednopokoják, malý, ale její. Markéta odložila kufr v předsíni a přešla k oknu. Výhled měla do tichého dvora s hřištěm.
Telefon neustále zvonil. Tomáš, Milena, dokonce i Ludmila — všichni se ji snažili kontaktovat. Markéta telefon ztišila a lehla si na novou pohovku, kterou jí právě dnes přivezli.
Myslela na ty tři roky. Jak pomalu ztrácela sebe samu, jak se snažila vyhovět očekáváním tchyně. Jak se Tomáš změnil z milujícího manžela na maminčina chlapečka. A na to, že láska není důvodem k tomu, aby se člověk nechal ponižovat.
Ráno ji probudil zvonek. Markéta si natáhla župan a nahlédla kukátkem. Venku stál Tomáš, rozcuchaný, s červenýma očima.
— Markéto, prosím, otevři — ozval se jeho unavený, prosebný hlas. — Musíme si promluvit.
Markéta otevřela dveře.
— Pojď dál.
Tomáš se rozhlédl po bytě.
— Máš to tu hezké. Takové… útulné.
— Děkuju — odpověděla Markéta a odešla do kuchyně. — Dáš si čaj?
— Dám — posadil se Tomáš. — Markéto, promluvme si. Máma říkala…
— Stop — přerušila ho Markéta. — Jestli jsi přišel jen vzkázat, co ti řekla tvoje máma, můžeš rovnou odejít.
— Ne, já… — Tomáš zaváhal. — Já chci mluvit. Víš, máma má strach. Je zvyklá, že všechno je podle jejích pravidel.
— A ty jsi si na to taky zvykl — poznamenala Markéta, když podávala čaj.
— Možná — přikývl Tomáš s nečekanou upřímností. — Ale to ještě neznamená, že se musí rodina rozpadnout.
— A to, co mezi námi bylo — to byla rodina? — Markéta se posadila naproti němu. — Tvůj život řídila tvoje matka. Říkala mi, co si mám obléknout, co vařit, jak žít. A tys jí vždycky dal za pravdu.
— Je to moje máma — Tomáš sklopil oči. — Nemůžu jít proti ní.
— A já jsem tvoje žena. Tedy bývalá. A ani jednou ses mě nezastal.
Tomáš mlčky otáčel hrnek v rukou, pak zvedl hlavu:
— Promiň. Opravdu jsem nechápal, jak těžké to pro tebe bylo. Máma vždycky… vypadala, že má pravdu.
— Je to tvoje matka, a ty ji miluješ. To je v pořádku — povzdechla si Markéta. — Ale když se muž ožení, zakládá novou rodinu. A ta by měla být na prvním místě.
— Chceš se rozvést? — zeptal se potichu Tomáš.
Markéta dlouho mlčela. Pořád ho milovala. Toho Tomáše, kterého poznala před čtyřmi lety. Ale ten Tomáš už dávno zmizel.
— Chci žít zvlášť — řekla nakonec. — Přemýšlet. A ty taky přemýšlej, co je pro tebe důležitější. Máma, nebo manželka.
— To je nespravedlivé ultimátum!
— Je spravedlivé, že jsi čekal, že ti vrazím do ruky klíče od svého bytu jako dárek? — Markéta zavrtěla hlavou. — Tomáši, jsem unavená z toho, že musím bojovat o místo ve tvém životě. Že musím dokazovat, že mám právo na vlastní názor.
Tomáš vstal.
— Chápu. Doufám, že budeš šťastná ve svém malém bytě. Sama.
— A já doufám, že se z tebe jednou stane dospělý muž, ne navždy maminčin mazánek — odpověděla Markéta.
Když se za Tomášem zavřely dveře, Markéta neplakala. Šla k oknu a otevřela ho. Do místnosti vnikl svěží jarní vzduch. Na hřišti se smály děti.
Markéta se usmála. Ano, bolelo to. Ano, možná to skončí rozvodem. Ale poprvé po třech letech se cítila svobodná. Osvobozená od kontroly, ponižování, neustálé obrany.
Telefon opět zazvonil. Na displeji: „Milena“. Markéta hovor zamítla a číslo zablokovala. Pak i Ludmilino.
U Tomášova čísla chvíli váhala. Stále ještě v ní byla naděje, že se třeba přece jen změní. Ale ta naděje den ode dne slábla.