Ale tato naděje den ode dne slábla.
O týden později přišla od Tomáše zpráva: „Máma se s tebou chce setkat. Je připravená se omluvit.“
Markéta se pousmála. Připravená se omluvit? Po tom všem?
„Ne,“ odpověděla stručně.
„Ničíš naši rodinu!“ přišla rozzlobená odpověď.
„Ne, Tomáši. Vaši rodinu zničila tvoje maminka. Tu naši… se zdá, že ta vlastně nikdy neexistovala.“
Markéta odložila telefon a vzala do ruky svinovací metr. Potřebovala si změřit pokoj, aby mohla objednat nový nábytek. Svůj vlastní nábytek. Do svého bytu. Pro svůj nový život.
Druhý den si její kolegové v práci okamžitě všimli změny. Markéta už nepůsobila unaveně a zlomeně. Usmívala se, vtipkovala, nadšeně mluvila o novém školním roce.
— Jako bys omládla o několik let — poznamenala zástupkyně ředitelky, Helena. — Co se stalo?
— Přestěhovala jsem se do nového bytu — usmála se Markéta.
— A tvůj manžel? — zeptala se opatrně jedna z kolegyň.
— Manžel zůstal se svou maminkou — odpověděla Markéta klidně.
Helena chápavě přikývla. Také si jednou prošla rozvodem a věděla, jak těžké to může být.
— Kdyby bylo potřeba s čímkoli pomoct, stačí říct — nabídla.
— Děkuju — Markéta byla opravdu dojatá. Za ty tři roky s Tomášem téměř ztratila kontakt s přáteli i kolegy. Mileně se totiž nelíbilo, když měli v životě „cizí lidi“.
Večer se Markéta sešla se svou kamarádkou Janou. Seděly v malé kavárně a Markéta jí vyprávěla o událostech posledních dní.
— Proboha! — Jana byla příběhem naprosto ohromená. — Oni si vážně mysleli, že ten byt prostě věnuješ?
— Přesně tak. Milena byla přesvědčená, že se neodvážím říct ne.
— A Tomáš? Vážně nechápe, jak absurdní to celé je?
Markéta se smutně pousmála:
— Vyrůstal s tím, že jeho máma ví vždycky všechno nejlíp. A změnit to… nevím, jestli je to vůbec možné.
— Hele, možná je to takhle nejlepší — chytila ji Jana za ruku. — Představ si, že byste měli děti. Milena by zničila i je.
Markéta se zachvěla. Tohle ji ještě nenapadlo, ale kamarádka měla pravdu. Jak by vůbec mohla být matkou v domácnosti, kde každý její krok někdo sleduje a řídí?
— Máš pravdu — řekla. — Možná je to opravdu to nejlepší, co se mohlo stát.
Utekl měsíc. Markéta si byt zařídila, pořídila si kocoura — nadýchaného, zrzavého kocoura jménem Martin, o jakém vždycky snila, ale kterého by jí Milena nikdy nedovolila. Její život se pomalu vracel do rovnováhy.
Tomáš psal jen občas. Někdy žádal o schůzku, jindy jí vyčítal sobectví, pak si zase stěžoval, že jeho máma je zcela na dně. Markéta odpovídala krátce a věcně.
Jednoho večera někdo zazvonil. Markéta otevřela dveře — a ztuhla. Na prahu stála Milena. Sama. Tomáš s ní nebyl.
— Můžu dál? — zeptala se nezvykle tichým hlasem.
Markéta ustoupila. Milena vešla dovnitř a rozhlédla se:
— Máš to tady hezké.
— Děkuju — Markéta ji nepozvala dál. — Proč jste přišla?
Milena se zhluboka nadechla:
— Chci si promluvit. Tomáš… je úplně na dně. Nejí, nespí.
— To je mi líto — odpověděla Markéta suše.
— Ne, není ti to líto! — vyjela na ni tchyně, ale vzápětí se zarazila. — Odpusť. Nepřišla jsem se hádat.
— Tak proč?
Po krátké pauze Milena promluvila:
— Víš, celý život jsem měla pocit, že dělám všechno správně. Vychovala jsem syna, vytvořila domov. A pak jsi přišla ty. Mladá, samostatná. A já… jsem se lekla.
Markéta se na ni překvapeně podívala.
— Ano, bála jsem se — pokračovala Milena. — Že mi ho vezmeš. Že zůstanu sama. A začala jsem bojovat. Jenže… ne proti tobě, ale proti svému vlastnímu strachu.
— A teď? — zeptala se tiše Markéta.
— Teď je můj syn nešťastný. Ty taky. A já… jsem si uvědomila, co jsem udělala.
Markéta mlčela. To nečekala.
— Neprosím tě, abys se k němu vrátila — dodala rychle Milena. — Jen tě žádám… dej mu šanci. Miluje tě. Neobratně, po svém… ale miluje.
— A vy? — zeptala se Markéta. — Jste schopná ho pustit? Dovolit mu žít vlastní život?
Milena sklopila hlavu:
— Pokusím se. Přísahám, že se o to pokusím.
Když odešla, Markéta dlouho seděla potmě. Martin jí vyskočil na klín a začal příst. Markéta ho hladila po hebké srsti a přemýšlela.
Může se člověk vůbec změnit? Může se Tomáš stát tím mužem, kterého milovala? Dokáže se Milena skutečně stáhnout do pozadí?
Odpověď neznala. Ale jedním si byla jistá: už nikdy nikomu nedovolí, aby ji připravil o důstojnost. Nikdy se nevzdá svého bytu, své nezávislosti, svého práva být sama sebou.
A Tomáš… to ukáže čas. Pokud ji opravdu miluje, dokáže jí to. Ne slovy, ale skutky. A pak možná — jen možná — budou mít šanci na skutečnou rodinu. Bez kontroly, bez manipulací a bez toho, aby se kdokoli musel vzdát sebe sama.
Markéta rozsvítila světlo a odešla do kuchyně připravit večeři. Martin za ní vesele poskakoval a mňoukal.
Život šel dál. Její život. V jejím bytě. Podle jejích pravidel.
A to bylo nádherné.