Martina dorazila domů až v noci, sotva se dobelhala ke dveřím. Let byl těžký, vyčerpávající. Našla klíč, začala odemykat byt — ale nic. Dveře se ani nehnuly.
Zámek byl zaseklý. Totálně.
Ve vzteku Martina kopla do dveří. No co to má být?
Vtom…
Martina jasně uslyšela, že v bytě někdo je… Kroky se blížily, dveře se pootevřely — divné, na dveřích řetízek. Kde se tu vzal? Ozval se mužský hlas:
– Co chcete?
– A kdo jste vy? — Martina byla v šoku, zmocnila se jí taková hrůza, že pištěla jak myš.
— Kůň v kabátě, co chcete?
— Stando, kdo to je? — Martina ten hlas poznala.
– Barboro, co se děje? Co děláš v mém bytě a kdo je tohle? Proč se nemůžu dostat domů?
– Tolik otázek… Měla jsi přijet až za tři měsíce, jestli si dobře pamatuju?
– To není tvoje věc. Raději mi řekni, co děláš v mém bytě. Požaduju, abyste mě okamžitě pustili dovnitř…
– Óóó, tak jste se objevila, — ozval se hlas ze sousedních dveří. – Co jste to tu, slečno, natropila? Pustíte si domů každého? Co je to za nepořádek… Chudák Věra — věděla snad, co udělají s jejím milovaným hnízdečkem?
— Iveto, dlouho jsem nebyla doma, dala jsem klíče mámě, aby zalévala květiny a starala se o Šimona… Teď jsem zpět, a tady tohle…
Martina bušila na zavřené dveře.
— Tvoje matka sem natáhla tyhle lidi. A Šimon bydlí u mě.
— Cože?
— No tak, vyhodili ho na chodbu. Zavolej policii — povzdechla si sousedka — jinak je odtud nedostaneš.
Jakmile za dveřmi uslyšeli slovo „policie“, rychle se otevřely.
– Alena mě pustila, – rychle vyhrkla Barbora, vyšla ven a zavřela dveře. – Co to tady vyvádíš? Je to její byt a ona mi ho chtěla darovat.
Z takové drzosti se Martiny úplně zatajil dech. Popadla telefon a začala volat matce, ale ta to nebrala. Martina zírala na Barboru.
— Vysvětli mi, jak mohla moje matka darovat tobě můj byt?
– Tak se jí zeptej sama, — ušklíbla se Barbora.
Martina se stále snažila matce dovolat.
– Haló? Ano, Martino, — zívala matka — co se děje, vždyť u nás je noc.
– Já vím, kolik je u vás hodin, mami, nechápu ale, proč jsou v mém bytě cizí lidi…
— Martino… ty… ty jsi kde?
— Jsem, mami, u dveří svého bytu. Chystám se volat policii. A mimochodem — kde je můj kocour? Ten, na kterého jsi přísahala, že se o něj postaráš?
— Tak počkej, Martino… co to je za žerty?
— Žerty? Žerty? Ptám se, proč jsou v mém bytě cizí lidi! A co má znamenat, že jsi darovala Barbore můj byt?!
— Martino, já ti to hned vysvětlím… přijeď k nám…
— Nikam nejedu, pokud se hned nevypakujou z mého bytu. Dávám jim pět minut. Jinak se uvidíme na policii…
— Martino, prosím tě, uklidni se.
— Čas běží.
Martina stála opřená o stěnu. Slyšela, jak se Barbora s někým za dveřmi hádá, pak jí zavolala matka.
— Proč jsi taková sobec, přijeď k nám domů, víš… táta…
— Jaký táta? Mami, jsi normální? — přerušila ji Martina. — Dost. Volám policii. Čekej hovor — i tebe si tam předvolají.