Martina měla pocit, že se ocitla v pekle. Barbora byla rozmazlená, drzá, podkuřovala Martinině matce, dokonce jí říkala „maminko“, a Martinu se naopak snažila všemožně očernit.
Matčin nový manžel si Martinu také neoblíbil. Při každé vhodné příležitosti matce vyčítal, že je Martina lenoch, hrubián a podobně.
Martina prosila otce, aby si ji vzal k sobě, ale… otec to pořád sliboval, a potom… s očima sklopenýma řekl Martině, že to nejde, jeho nová partnerka… má už jedno dítě a brzy se jim narodí další – bratříček nebo sestřička pro Martinu.
A tak Martina pochopila, že ji nikdo nechce.
Ale byla tu ještě babička. A ta se nehodlala vzdát. Vyprosila si, aby Martina mohla jezdit k ní o víkendech.
A jednou – jednou prostě pohrozila Martinině matce, že na ni podá trestní oznámení, pokud k ní nebude Martinu pouštět.
Martinina matka se své bývalé tchyně trochu bála, a tak Martinu začala pouštět k babičce častěji, až se nakonec u ní úplně přestěhovala. Martina se spřátelila s otcovou novou partnerkou a jejím synem Lukášem. Krátce poté se jim narodila Nela – sestra jak pro Lukáše, tak pro Martinu. Tak se z nich stali sourozenci.
Později se Martina dozvěděla, že matčin nový manžel byl její první láskou.
„Oh, tolik jsem pro něj natekla do polštářů,“ říkala šťastně matka a choulila se k muži jako velká kočka, „já si tvého otce, Martinko, vzala jen na truc… pořád jsem na něj myslela,“ povzdechla si. „A on…“
Manžel její matky se v tu chvíli samolibě usmíval, natažený na pohovce, z jedné strany k němu lísala Barbora, jeho milovaná dcera, z druhé strany Martinina matka.
Brzy se Martina trvale přestěhovala k babičce. Zdálo se, že matce to nijak zvlášť nevadí.
Ne že by otcova nová rodina Martinu přijala se zvláštním nadšením, ale neodmítali ji, a matka se svým mužem a s Barbarou – ti byli šťastní.
Martina tím nijak zvlášť netrpěla. Babička v ní časem zaplnila prázdno, které po rozpadu rodiny zůstalo.
Rodiče v jejím životě zůstali, ale spíše okrajově. Otec s nevlastní matkou jí věnovali více pozornosti.
Martina dokončila školu. Matka se stále snažila, aby se s Barbarou sblížily, a Martina se i snažila – ale nešlo to…
Barbora se o kluky začala zajímat brzy, o dospělé vztahy taky. Její matka se znovu vdala a veškerou výchovu přenechala Martinině matce. Na svou vlastní dceru jí nezbýval čas. Musela přece potěšit milovaného muže.
Martinu to zvlášť nemrzelo. Pod vnímavým vedením své skvělé babičky získala dobré vzdělání. Pak babička najednou onemocněla. Otec s nevlastní matkou Martině pomáhali, Lukáš taky, a malá Nela se od své sestry nehnula na krok.
Po babiččině smrti ji celá otcova rodina podporovala.
Matka byla zaneprázdněná – řešila další Barbořinu lapálii.
To, že byt připadne Martině, nikoho z příbuzných nepřekvapilo.
Táta se svou rodinou bydleli ve svém bytě. Lukáš měl po svém otci také vlastní byt, a Nele zůstane byt rodičů.
Všichni byli spokojení…
No, téměř všichni. Zřejmě už Martinina matka měla péče o Barboru dost, a tak si najednou vzpomněla a začala si nárokovat dědictví.
„Všechno jste mi nechali! Já odešla, ten byt jsem nechala, a teď byt po Věře připadl Martině – a co já? Co bude se mnou? Mám nárok na svůj podíl!“