Martina vytočila číslo, věděla, že ji odposlouchávají – tam, v jejím bytě.
„Haló, policie? Jmenuji se Martina, přijela jsem z dlouhé služební cesty, nebyla jsem doma téměř tři měsíce a v mém bytě jsou cizí lidé, kteří tvrdí, že je to jejich byt.“
„Dobře, čekám.“
Za dveřmi to zašramotilo, a po třech minutách u dveří stáli rozzlobená Barbora a nějaký muž s taškami.
„Klíče,“ Martina natáhla ruku. Barbora jí s nenávistným syčením odevzdala svazek. „Všechny klíče.“
Barbořin muž přidal další dva komplety.
„Martino, stejně bys měla vyměnit zámky, když už se tohle stalo,“ poznamenala sousedka.
„Ano, Iveto, určitě je vyměním.“
Barbora s mužem odešli ven a hlasitě, vulgárně nadávali.
„A to je kdo? Martinko? Zastavíš se i pro Šimona?“
„To je nevlastní dcera mojí mámy – dlouhý příběh… Dáte mi Šimona?“
„Samozřejmě, samozřejmě, pojď.“
Šimon, jakmile uslyšel hlas své skutečné paničky, spustil strašlivý nářek a přiběhl, rozklepaný v huňatých nohavicích.
Už když seděla v bytě a objímala svého chlupáče, dala Martina průchod slzám. Když jí zavolal Lukáš, plakala naplno, dusila se vzlyky.
„Martinko, co se tam děje? Přijedu za tebou… Jak jsi zavolala, vůbec jsem nechápal, co se děje…“
„Všechno v pořádku, Lukaši,“ řekla Martina a stručně mu popsala, co se stalo. Po chvilce povídání se uklidnila a dokonce se zasmála Lukášovým vtipům.
Vzápětí volala matka, ječela na Martinu plná zloby.
„Uklidni se a přestaň mi volat, mami…“
Ráno si Martina hned zavolala zámečníka a nechala vyměnit zámek. K obědu opět volala matka – ani se nezeptala, proč se její dcera vrátila domů, místo toho ji začala obviňovat, jaká je sobkyně, že vyhodila „chudinku holčičku“ v noci na ulici.
„Co chceš, mami? Proč sis vůbec myslela, že můžeš dát můj byt Barboře? Vám úplně přeskočilo? Co se děje? Co sis to zase vymyslela?“
„Myslela jsem… ty přece stejně… a ta chudinka holčička, ta potřebovala někde bydlet, Martino… ty přece stejně zas odjedeš… proč bys ten byt měla potřebovat? Dej ho Barboře, a my… my ti přepíšeme ten, ve kterém bydlíme…“
Martina položila telefon.
Proč to tak je? Proč je matka schopná pro cizí holku udělat cokoliv a vlastní dceru jako by vůbec nevnímala?
Martina si vzpomněla na ten den. Přišla ze školy domů a v bytě byl nepořádek. Máma si balila věci do velkého kufru.
„Mami, co se děje?“ zeptala se Martina.
„Co? Eh… Martinko… bal se, odjíždíme…“
„Kam odjíždíme, mami?“
„Co? Eh… stěhujeme se jinam, Martinko.“
„A táta?“
„Táta… víš přece… táta s námi nejede. Tak dělej, bal.“
Martina nechtěla odjet. Plakala, vzdorovala, ale maminka ji nakonec přesvědčila.
Matka se s Martinou přestěhovala do bytu svého… no, dobře, řekněme to rovnou – do bytu svého milence, který měl dceru Barboru, a ta Martinu okamžitě začala nenávidět.
Musely sdílet jeden pokoj a Barbora ji od počátku nesnášela.
Čím více byla matka šťastná, tím víc byla Martina nešťastná.
Plakala a prosila maminku, ať ji vrátí tátovi. Matka Martininého otce neustále urážela a doslova visela na rtech svému novému muži.