Co se to se mnou děje?
Martinův otec tehdy promluvil s její matkou, všechno jí vysvětlil, ale… ona se neuklidnila a začala na Martinu tlačit.
— Martino, máš třípokojový byt, na co tolik prostoru? Pojďme to vyměnit za dvě garsonky, ještě ti zbudou nějaké peníze…
— Ne, mami!
— Jak to myslíš, ne? Jsem tvoje matka a mám právo rozhodovat o tvém majetku.
— Ne, nemáš. Jsem plnoletá, svéprávná, nech mě být.
Matka však neustoupila, začala plakat a hrát Martinu na city, vyprávěla, jak moc se s tou Barborou natrápila, že nemá vlastní koutek, že by od nich odešla a konečně žila v klidu a… Martinu to dojalo, bylo jí matky líto… Souhlasila, ale naštěstí se včas zarazila.
Protože matka sotva vyšla z Martinina bytu, už nadšeně telefonovala svému muži a štěbetala, že se jí podařilo zařídit Barbore byt…
Bylo léto, třetí patro, okna dokořán.
— Mami, — zavolala Martina z okna.
— Ano, Marti, — matčiny oči nervózně těkaly, přemýšlela, jestli to Martina slyšela nebo ne.
— Mami, jak tak koukám, svědomí ti úplně chybí…
— Martino, já hned přijdu nahoru…
— Ani na to nemysli, zapomeň na mě, tak jako jsi na mě zapomínala všechna ta léta… Neopovažuj se ke mně přiblížit…
Samozřejmě to slyšel celý dvůr, ale co, aspoň budou babičky ve střehu a nedopustí, aby se stalo něco zlého.
Matka Martině volala, psala, ale dívka ji ignorovala…
Před pár měsíci ji vyslali pracovně do jedné exotické země, všechno by bylo v pořádku, jenže začalo období květu nějaké rostliny, na kterou měla Martina hrůznou alergii s otokem.
A tak se musela Martina narychlo vrátit.
Před cestou se matka s dcerou usmířily, matka přísahala, že vše pochopila, že se o květiny bude starat, že bude hýčkat a rozmazlovat Šimona.
A opravdu posílala fotky, ale… dopadlo to, jak to dopadlo…
Martinu se opět pokusili obelstít.
Vlastně nic nového, řekla si Martina s úsměvem, když zalévala květiny.
Šla vynést odpadky, které tam nechali nezvaní nájemníci.
U vchodu na ni čekal nějaký chlápek, Martina ho poznala a ucouvla — vždyť to byl Barbarin…
— Poslyš…
— Ještě chvíli a volám policii.
— Nee, to jsi špatně pochopila, ten byt, to je jako fakt tvůj?
— Můj.
— Úplně celý?
— No jasně…
— Já jenom, že… co kdybychom si něco začali…
— Cože?
— No tak, já jsem fajn chlap, makám, klidně kino—domino dáme, co se cukáš… A hele, Barbora jde ode mě k vodě…
Naštěstí se v tu chvíli zpoza rohu objevil Lukáš v pracovní uniformě. Rychlým krokem mířil k Martině, a její nápadník se vypařil jako pára nad hrncem.
— Co to bylo za týpka?
— Ženich, Lukáš — zasmála se Martina.
— Aha, chápu… Hele, naši tě čekají, máma říkala, že je třeba zkontrolovat, co je to za alergii, víš jaká je, nedá pokoj, pojedeme, jsem tady pro tebe.
— Tak jo, jedeme, — usmála se Martina.
Přece jen má nějakou rodinu, sice zvláštní, ale má. Je hezké vědět, že se o tebe někdo stará.
Matka jí psala SMS, že to Martina špatně pochopila.
Martina neodpověděla, měla moc práce…
Dobré ráno, moji drazí!
Objímám vás a posílám vám paprsky svého dobra a pozitivity.
Navždy vaše
Gabriela.