Jana vyšla z posluchárny a hned k ní přiběhl Radim.
„Tak co, zvládla jsi to?“ – Radim se na Janu díval s obavou a obdivem zároveň.
„Skvěle!“ – Jana mu zamávala před obličejem zápočtovým listem. – „A ty?“
„Šikulka. Ani jsem nepochyboval.“ – Radim se trochu ušklíbl. – „Popletl jsem to. Čtyřka. Oslavíme to?“
Jana sklopila oči a zaváhala.
„Zase mám smůlu, viď?“ – pochopil Radim.
„Promiň. Kamil už na mě asi čeká.“
„Chápu,“ – povzdechl si Radim, aniž by skrýval zklamání. – „Jak bych mohl soutěžit s budoucím vědeckým géniem. Můžu tě aspoň doprovodit k bráně, když už nemám šanci na víc?“ – Radim vzal Janu za ruku a vedl ji ke schodišti na přízemí.
Ručně kované litinové schody sotva slyšitelně duněly pod jejich kroky. Jana šla a přemýšlela, že se jí bude stýskat po tomhle širokém litinovém schodišti, po starobylé budově lékařské fakulty se specifickou vůní formalínu a papírového prachu, kde bylo i v parných dnech chladno a přítmí.
Radim otevřel těžké dveře a vyšli ven. Jana okamžitě uviděla u brány vysokou postavu Kamila s kyticí a zrudla.
„Řekni, miluješ ho?“ – Radim stále držel Janu za ruku.
„Požádal mě o ruku.“ – Jana ucítila, jak Radimovy prsty sevřely její ruku.
„Au!“ – vykřikla.
„Promiň. No jo, srdci neporučíš,“ – povzdechl si a pustil ji.
„Jano!“ – ozvalo se od brány Kamilem hlasem.
„Radi…“ – začala Jana.
„Jdi, ať tvůj snoubenec nečeká,“ – pronesl Radim s hořkostí v hlase.
Jana šla a cítila Radimův pohled v zádech. Bylo jí líto loučit se nejen s fakultou, ale i s Radimem. Byla zvyklá, že je vždycky poblíž, často ho ani nevnímala, nevážila si ho.
„Vždyť jsem tě prosila, ať nechodíš,“ – řekla podrážděně, když došla ke Kamilovi.
„Nezlob se. Měl jsem o tebe strach.“ – Pokusil se ji políbit, ale Jana se vyhnula. Ohlédla se a viděla, že Radim už u dveří nestojí.
„Tak co, půjdeme? Máma nás čeká na oběd. Chce si promluvit o svatbě… A jo, tohle je pro tebe,“ – Kamil jí podal kytici.
„Ještě jsem ti neřekla své ano,“ – namítla Jana.
„Máma našla pěkný sál…“ – pokračoval Kamil, jako by ji ani neslyšel.
Jana doufala, že si po předávání diplomů s Radimem popovídá, ale on nedorazil.
„A kde je Marek?“ – zeptala se jeho kamaráda Marka.
„Včera si převzal diplom a odjel do hlavního města. Nějaký příbuzný mu nabídl práci. Šťastlivec.“
Jana měla na krajíčku. Na oslavy vůbec neměla náladu, a tak po promoci šla rovnou domů. Byla na Radima naštvaná. Jak jí to mohl neříct? A přitom tvrdil, že ji miluje.
Radim se ani jednou neozval, ona jemu taky ne. Z hrdosti. O dva měsíce později se Jana provdala za Kamila.
Uteklo sedm let.
„Ahoj. Můžu k tobě?“ – zeptala se Jana, když vešla do ordinace gynekoložky. – „Brr. Jak můžeš pracovat na tomhle mučícím křesle.“
„Jani, ahoj! Pojď dál. Dobře jsi to vychytala, právě mi skončila ordinace, chystala jsem se domů. Jak se máš?“
Kamarádky si navzájem vyměnily novinky a Jana letmo pohlédla na sestru u stolu s nástroji.
„Šárko, můžete jít,“ – řekla Andrea, když zachytila Janin pohled.
„Nepřišla jsi jen tak. Nečekáš konečně dítě?“ – zeptala se Andrea, když sestra odešla z ordinace.
„Kéž by. Přišla jsem pro radu. No, u mě a Kamila to vůbec neklape. Abych pravdu řekla, je to vážně špatné.“