„Nebyl žádný nádor. Šlo o zánět, který Andrea omylem považovala za nádor. Vyléčili jsme ho antibiotiky a infuzemi. Můžeš se přesvědčit sama. Samozřejmě ještě úplně nezmizel, ale žádná operace není potřeba.“
„Jsem zdravá… Zdravá,“ opakovala Jana a prohlížela si výsledky vyšetření a snímky. Zvedla oči k Radimovi a rozplakala se.
„No vida. Měla by se radovat, a ona brečí,“ podal jí kapesník.
„To je radostí,“ hlasitě se vysmrkala Jana. „Nemůžu tomu uvěřit. Vždyť já to sama viděla… Děkuju, Radime.“
„Za co děkuješ mně? Myslím, že bys měla ještě tři dny zůstat na oddělení a doléčit to. Zavolej manželovi a potěš ho.“
Jana dokonce přestala plakat a upřela na Radima oči zarudlé od slz.
„On to neví. Řekla jsem, že odjíždím, ale kam a proč, to už ne. Nemáme děti, tchyně si myslí, že je to kvůli mně. Začala jsem se vyšetřovat a dopadlo to takhle… Poslyš, nemáte na klinice volné místo pro internistu?“
„Chceš zůstat? Zjistím to,“ v očích Radima se zableskla naděje.
„Pane bože, to se mi ani nechce věřit. Tolik jsem přemýšlela, loučila se se životem…“
„Chyby se stávají, to sama víš,“ řekl Radim a podíval se na ni s něhou.
O tři dny později se Jana vrátila do svého města. Došla do polikliniky a podala výpověď.
Když přišla domů, našla v bytě tchyni.
„Užívala sis? My tu šílíme a ona si nakráčí domů, jako by se nic nestalo…“
„Říkala jsem Kamilovi, že odjíždím…“ začala, ale tchyně se nedala zastavit. Křičela, že to stejně čekala, že to takhle skončí, že Jana nic nedostane, ať odchází s prázdnýma rukama, tak jak přišla. Že takovou snachu, která nedokáže rodit, nepotřebuje…
„Dost!“ zvýšila na ni hlas Jana. Tchyně překvapením zmlkla. „Můžu. Jsem zdravá a můžu mít dítě. Ale váš syn by se měl nechat vyšetřit. Myslím, že to sama víte. Budete mě teď hlídat, jak si balím věci? Abych snad nevzala něco navíc?“
Tchyně zrudla, zabručela něco pod vousy a nakonec odešla.
Jana se stavila u rodičů a oznámila, že odjíždí a rozchází se s Kamilem. Nečekala, až maminka domluví, a odešla. Bylo to všechno. Už ji tu nic nedrželo. Na Kamila neměla žádné stížnosti, děti neměli, rozvod půjde rychle. Když bude třeba, na rozvod se dostaví.
Radim dodržel slovo, promluvil s primářem a Janu přijali na práci na interním oddělení. Stejně jako dřív na institutu, byl znovu nablízku. Ale až po rozvodu začala Jana na jeho náklonnost odpovídat.
„Vezmeš si mě? Nebo nemám šanci, stejně jako tehdy?“ zeptal se jí jednou.
„Udělala jsem chybu a jsem připravená ji napravit. Jen mi dej čas. Tehdy jsi odjel tak nečekaně, nestihla jsem ti říct, že jsem ke sňatku s Kamilem nedala souhlas. Maminka mě přinutila…“
„Tehdy jsem se hrozně urazil…“
O rok později se Jana provdala za Radima a porodila mu zdravého syna…
Chyby se přece stávají nejen v životě, ale i v profesní dráze. Kdo nic nedělá…
„Případy lékařských omylů nejsou tak vzácné. Nejpodstatnější je se z chyb poučit a nedopustit se jich znovu.“
Ferdinand Malíř, „Konečná diagnóza“
„Dozvědět se svou diagnózu je do určité míry i úlevné. Najednou je všechno to, co bylo špatně, pojmenováno, potvrdili ti, že nejsi lenoch a zatracená holka <…> Kromě toho ti diagnóza někdy dává naději, že se někdo ujme tebe a tvých problémů.“
Květoslava Moravec