Jeho matka ho přesvědčuje, že za všechno můžu já. Udělala jsem si pár testů, ale v naší poliklinice se na kompletní vyšetření nechci pouštět. Začaly by se šířit řeči… Pomůžeš mi? – Jana se se snahou o naději podívala na kamarádku.
— Jasně. Ukaž, co máš.
Jana položila na stůl složku. Andrea si pozorně prohlížela obsah.
— Co říkáš? – zeptala se netrpělivě Jana.
— Jsou tam drobné odchylky v testech, ale jinak to vypadá dobře. Bude třeba udělat další vyšetření. Kdo tě prohlížel, Miroslava? A muž už byl vyšetřený?
— Ne, samozřejmě. Přemlouvat ho je zbytečné.
— Chápu. Můžeš přijít zítra ráno? Hned na osm. Skvělé. Jančo, mám radost, že tě vidím. Tak povídej, – pobídla ji Andrea.
— Co mám povídat? Před rokem jsem načapala manžela v kanceláři s jeho asistentkou. Chtěla jsem hned žádat o rozvod, ale do toho se vložila těžká artilerie – moje máma a tchyně – a přemluvily mě, abych kvůli manželově „rozmaru“ nerozbíjela rodinu. Představ si to – on prý jen trošku laškoval. Asistentku samozřejmě vyhodili, ale vztah s Kamilem už byl úplně v troskách.
Máma říkala, že všichni chlapi stejně časem zahýbají a nemá smysl z toho dělat tragédii. Že musím prostě mít dítě a všechno se srovná. Jakoby to záviselo jen na mně.
Druhý den přišla Jana znovu k Andree a podstoupila doplňující vyšetření.
— Tak co? – zeptala se, když se posadila ke stolu a upravila si límeček halenky.
— Podívej se sama. – Andrea před ni položila rentgeny a výsledky.
— Vidíš? Tady. A tady. Ukázala prstem na světlé skvrny na snímku.
— Nádor? Ale tolikrát mě prohlíželi… – Jana se vyděšeně zadívala na kamarádku. – Takže operace?
— Jsi sama doktorka, víš, jak to je. Nejlepší by to bylo udělat v hlavním městě. Hele, mám kontakt na Marka. Myslím, že by ti pomohl, doporučil by ti dobrého specialistu. Hned mu zavolám. – Andrea sáhla do kapsy pláště pro telefon.
— Nevolej mu. Teď ne. Radši mu zavolám sama, – řekla tiše Jana.
— Jak chceš. Ale neotálej. Napíšu ti alespoň jeho číslo. Jančo, promiň, že to takhle dopadlo. Je mi to opravdu líto…
Jana šla domů a snažila se srovnat s tím, co se právě dozvěděla. Cítí se dobře, i když ji občas bolí záda. Není jí ještě ani třicet – a po takové operaci už nikdy nebude moct mít děti. Slunečný den, plány do budoucna, sen o dítěti… Opravdu se to nemá naplnit? Čeká ji operace, pak chemoterapie… Proč právě ona? Čím si to zasloužila?
Dlouho bloumala městem, přemýšlela, promítala si v hlavě různé možné scénáře. Rozhodla se, že to rodičům nesdělí – aspoň zatím ne. Nechce je zbytečně znepokojovat. Řekne jen, že je unavená a potřebuje si odpočinout. Vezme si dovolenou a odjede do hlavního města.
Domů se vrátila zcela vyčerpaná. Manžel, jako obvykle, seděl u počítače.
— Kamile… – oslovila ho. – Kamile!
— Hm? – odvětil, aniž by se otočil.
— Máš hlad?
— Neotravuj. Nesedí mi data, – odpověděl podrážděně.
Tak je to vždycky. Pořád je zaměstnaný, ponořený do tabulek a výsledků, a na ni nemá čas ani zájem.
— Kamile, musím na chvíli odjet. Na dva týdny, možná i déle. Slyšíš?
— Hm, – odpověděl manžel a dál psal.
Tak dobře, že ho to nezajímá. Aspoň se nebude vyptávat: Kam a proč? Uvařila mu kávu, ohřála karbanátky a položila talíř s hrnkem na kraj stolu. Kamil si okamžitě jeden vzal a začal ho žvýkat, aniž by odtrhl oči od obrazovky. Jana si povzdechla a odešla do ložnice.