V noci se převalovala a nemohla usnout. Slyšela, jak se její muž svlékl a lehl si vedle ní.
— Říkala jsi mi něco? — zeptal se.
Jana předstírala, že spí, a neodpověděla.
Brzy poté uslyšela jeho pravidelné dýchání, vstala a šla do kuchyně. Dlouho stála u okna a dívala se na noční město, na blikání semaforů, na řídké světla reflektorů aut spěchajících domů. Pak se zachumlala pod teplou přikrývku a téměř okamžitě usnula.
Druhý den podala žádost o neplacené volno z rodinných důvodů. Sbalila kufr, moc věcí si nebrala. Prohlédla ledničku. Na začátek bylo jídlo, a pak přijede tchyně a uvaří tu svému synáčkovi.
Odjela Jana brzy ráno, když Kamil ještě spal, a na stole nechala krátký vzkaz. Město ji přivítalo hlukem a shonem. Jana zavolala Radimovi hned, jak dorazila na nádraží. Zvedl to téměř okamžitě.
— Ahoj, — řekla veseleji, než by bylo nutné.
Oddálila telefon od ucha a podívala se na displej. Ne, spojení nepřerušeno.
— Haló, Ráďo. Slyšíš mě?
— Slyším, — konečně odpověděl. — Jana?! Nemůžu tomu uvěřit. Tolik let… Nečekal jsem to.
— Ani já nečekala. Říkal jsi, že kdybych někdy potřebovala pomoc… Tak teď ji potřebuji.
— Samozřejmě, že to pamatuju. Co se stalo?
— Můžeme se setkat? Můžu přijet do tvé ordinace.
— Ty jsi tady? Hned ti pošlu adresu a jak se sem dostat. Nemůžu tomu uvěřit…
O hodinu později Jana nakoukla do dveří lékařské místnosti.
— Můžu?
— Jana! — Radim vyšel od stolu vstříc.
Jana si ho zvědavě prohlížela. Kde měly dřív oči? Uzrál, zmužněl, zkrásněl, byl z něj krásný chlap. Určitě už zlomil srdce nejedné mladé sestřičce.
— Posaď se. — Ukázal na gauč u zdi. — Čaj, kávu?
— Přišla jsem jako pacientka, — řekla Jana a sedla si ke stolu.
Radim okamžitě zvážněl a usedl na své místo.
— Poslouchám.
Jana vytáhla z kabelky složku s dokumenty a položila mu ji před sebe.
— Podívej se na to.
Radim pečlivě studoval výsledky testů a vyšetření, házel krátké pohledy na Janu a kladl otázky. Sama se divila svému klidu, ale ruce se jí třásly nervozitou, z Radimovy blízkosti.
— Kdes ubydlela? — zeptal se nakonec.
— Nikde. Jela jsem k tobě rovnou z vlaku, — odpověděla Jana.
— A věci? Nechala sis je v úschovně?
— Ne. Kufr jsem dala do šatny.
— Výborně. Pojď, zavedu tě na pokoj. Asi jsi unavená? Jestli budeš mít hlad, v přízemí je docela dobrá kavárna. Odpočiň si, poradím se s kolegy a přijdu. Teď za tebou ještě přijde sestřička a založí ti kartu.
— Ráďo, a nic k tomu neřekneš? Myslíš taky, že se tomu bez operace nevyhneme?
— Ještě je brzy mluvit o operaci. Uvidíme…
Janu znovu vyšetřovali, prohlíželi odborníci, nasadili infuze a injekce.
Radim ji navštěvoval, ale mluvil o čemkoli jiném než o jejím zdravotním stavu. Nakonec, třetí den, vešla do pokoje sestra a řekla, že ji Radim Leonidovič čeká v lékařské místnosti.
— Je to špatné? — zeptala se Jana, sotva si sedla ke stolu. Srdce jí bušilo, v hlavě vířily myšlenky.
Beze slova položil Radim před ní snímky a stanovisko odborníků.
— Tak se bojím, písmenka mi skáčou před očima. Řekni to radši sám, — požádala Jana a nervózně si tiskla prsty.
— Není co říkat. Jsi naprosto zdravá, — Radim se usmál.
— Jak to? A co nádor? — zeptala se Jana roztřeseným hlasem.