Ten podzimní vzduch, hustý a chladný, jako by do sebe vsákl všechnu hořkost toho, co se přihodilo. Vznášel se v sednici, nehybný a těžký, a plamen v kamnech vrhal na zdi zneklidňující, tančící stíny. Mladá dívka, v odrazech ohně působící tak křehce, stála se sklopenou hlavou a nevědomky si pohrávala s koncem své dlouhé husté copánky. Její prsty se třásly a celá byla napjatá, když cítila na sobě pohledy rodičů.
— Vydrželi jste spolu ani ne měsíc, a už takový rozkol. Co se mezi vámi stalo? — hlas matky, Marie, nezněl ani tak vyčítavě, jako spíše s hlubokou, svíravou úzkostí. Dívala se na dceru, na její náhlý návrat pod rodičovskou střechu, a srdce se jí svíralo z nepříjemné předtuchy.
Dívka, Jana, jen mlčky vrtěla hlavou, neschopna vypravit jediné slovo. Hořké a pálivé slzy jí stoupaly do krku, ale zatínala pěsti a přikazovala si vydržet. Nedovolí si rozplakat se, neukáže, jak hluboce ji ta křivda zasáhla.
— Tak proč mlčíš? Tážou se tě. — Do hovoru se připojil otec, Josef. Seděl u stolu, mozolnaté ruce, rozbrázděné vráskami, měl složené před sebou. Vlasy, kdysi husté a tmavé, měl teď prokvetlé šedinami a v očích se mu zračila životní únava a nemá otázka směřovaná k dceři. Tyto ruce, které znaly jak sekeru, tak pluh, teď vypadaly nečekaně bezmocně.
Jana se zhluboka nadechla, snažila se zaplašit knedlík v krku. Připadalo jí, jako by se na její křehká ramena sesul celý svět a ona neměla sílu ho unést.
— Nechtěl se mnou žít Roman, řekl, ať se vrátím domů, — konečně vydechla a její slova zněla tiše jako opadané listí.
— Jak to? — Josef se odtáhl od stolu, jeho tvář vyjadřovala naprosté nepochopení. — Vždyť jste se vzali před měsícem, rodinu jsme sezvali, přišel se ucházet čestně. Tak co se mezi vámi pokazilo, že ses přihnala domů? Podívej se, Janino, pokud jsi něco provedla ty, tak tě nepodpořím. Sbal si věci a jdi za mužem, tam je teď tvůj domov.
— Počkej, otče, musíme tomu přijít na kloub, — Marie, vnímající, jak se napětí stupňuje, jemně, ale důrazně zadržela manžela. — Nevidíš, že dcera je celá mimo? Ať nám řekne, jak to bylo. Nevyháněj ji, nech ji vzpamatovat se.
— Nejdřív si chci promluvit s maminkou, — zašeptala Jana, stále s očima sklopenýma.
— No, když s maminkou, tak s maminkou, vyřiďte si to tu. Říkal jsem hned, že mám pochybnosti, ale neposlouchali jste. Moc narychlo jste ten sňatek spáchali. — Josef podrážděně vstal, navlékl si obnošený vatovaný kabát a s bouchnutím dveří vyšel na chladný podzimní dvůr.
Matka s dcerou zůstaly samy. Dlouhý šepot naplnil sednici, přerušovaný Marianinými vzdechy a tichými, roztěkanými ujištěními Jany. Dívka cosi přísahala, o něčem přesvědčovala, její oči plné utrpení hledaly pochopení. Pak se Marie těžce zvedla a poslala dceru za starší sestrou, která žila nedaleko se svou rodinou. Sama se však, po krátkém rozmyšlení, vydala za manželem.
Josef s vervou štípal ve dvoře poleno, a každý úder se v tichu ozýval ostrým hlasem.
— Slyšíš, Josefe, co ten náš zeť vymyslel, říká, že Jana je „zkažená“, že s ní nechce žít.
— To jak? — Sekeru zvedl do výšky a zůstal stát. — Jaká že „zkažená“? Kdy by to stihla? Vždyť krom Romana nikoho jiného nepoznala, poslušná je to holka. Nebo jsme něco přehlédli?
— E-eech ty, říkáš si otec, a hned mu uvěříš. Já své dceři věřím, přísahá, že před ním žádného neměla. A na ní to poznáš, je v jejích očích čistota, ne vina.
— Jestli to není pravda, tak proč ji pomlouvá? A kdy? Měsíc poté? Dřív to nešlo říct, hned ji poslat pryč?
— To právě že ne, mlčel ten náš zeták tolik času, a teď, podívej, vyhnal ji. Co mu to přeletělo přes hlavu? Který čert ho kousl?
— Ne, tohle nenechám jen tak, — Josef zabodl sekeru do špalku tak silně, až se dřevo s praskotem rozštíplo. — Půjdeme k nim, hezky se zeptáme, proč děvče poškozují. Nechtěli ji brát, tak nemuseli.
— Josefe, uklidni se, zchladni, z horké hlavy nebude rozumná řeč. Slova je třeba volit, ne pěst.
Rodina Romana bydlela o dvě ulice dál v malém, skoro pohádkovém domku, který zdědil po babičce. Právě tam, za nízkým plůtkem, začal jejich krátký společný život, jenž tak náhle skončil.
Marie s Josefem navštívili zetě následující den, zastihli ho při odklízení sněhu. Vysoký, statný mladík odvrátil zrak, když je spatřil.
— Buď zdráv, zeťáku, — Josef přistoupil blízko, jeho hlas byl tichý, ale ocelový. — Tak povídej, co tě vedlo k tomu, že jsi dceru ze dvora vyhnal?
— I vám přeji dobrý den, — Roman se narovnal a opřel o koště. — Nevyháněl jsem, jen jsem navrhl, že půjdeme každý svou cestou.
— Tobě hráblo? Proč jste se tedy brali na obecním úřadě? Děvče doma kvílí, lidi se budou ptát. Ty na ni ukážeš prstem, a ona žila s čistou duší.
Roman přešlápl z nohy na nohu, sněhové vločky mu padaly na řasy a tmavé vlasy. — Řekl jsem jí všechno… rozvádíme se. A tím to končí.
— Tak řekni důvod, — vložila se Marie, její oči prosily o pravdu, ne tu hořkou lež, která už se šířila vesnicí. — V čem je problém, co se ti na ní nelíbí? Řekni to na rovinu.
— Žít s ní nebudu a hotovo. — Sevřel koště tak silně, až mu zbělely klouby prstů. — Vaše Jana je zkažená.
Josef cukl dopředu, jako by ho udeřil proud. — Když to víš, proč jsi mlčel celý měsíc? Hned jsi to nerozeznal? Proč ses s ní ženil, proč jsi dal přísahu před lidmi?
— Poznal jsem. Myslel jsem, že to přejde. Nepřešlo. Nemiluju ji.
— Ty mizero nevděčný, využil ses a teď ji odhazuješ jak hadr, — Marie se celá otřásla vztekem, její tváře zrudly. — Jak se má teď holka lidem do očí dívat? Lžeš, nevěřím ti, věřím dceři, křivě ji obviňuješ.
— Myslete si co chcete, já vám vracím vaši dceru. Nebil jsem ji, ani se jí nedotkl. Takže si ji berte zpátky, celou a zdravou.
— Bože na nebesích, je mi zle, — Marie si sáhla na srdce a její hlas se zlomil do šepotu. — Kdy se to vidělo, aby se vlastní dítě vracelo jak nežádoucí uzel? Proč za tebe šla, ani se na tebe předtím nedívala, ty ses přiženil, oči ti zářily.
— Marie, posaď se, posaď na lavičku, — Josef ji podepřel, jeho hněv ustoupil náhlému strachu o ni. — Půjdeme k jeho rodičům, ať se zodpoví za syna.
— No dobře, neřekl jsem to správně, — začal se Roman vymlouvat, když si uvědomil, že se situace přiostřuje. — Ale stejně s ní žít nebudu.