— Tak to si jen myslíte vy, že je lepší ji odstrčit z očí. Odjet je jednodušší, ale přežít to tady, přetrpět to nešťastné manželství — na to je potřeba pořádná dávka odvahy, — sevřela pěst s nezanedbatelnou silou. — Když za nic nemůže, ať se dívá lidem do očí a usmívá se. A když se někdo zeptá, odpoví, že Roman je panovačný hrubián a že s ním nechtěla žít. A všechny drby ať jí jdou jedním uchem dovnitř, druhým ven.
— Máš pravdu, Karolíno, i já si to myslím, — přikývla Nela.
— Ale jak tady bude pracovat, když účetnictví neumí? — chytla se Marie Karolínina návrhu.
— Souhlasí-li, pošleme ji na kurz. Ani nemusí jet do města, teď to učí u nás v okrese. Zrychlený kurz. Jestli chce, může jezdit s dodávkou na mléko, domluvím se s řidičem. A když bude chtít, dají jí tam dočasně i ubytování.
— A jestli mi to nepůjde?
— Poslyš, strašpytle, na kurzu to není horší než vdávat se. Rozmysli si to rychle, nebo najdu jinou.
Jana vstala od stolu, narovnala ramena a její hlas, ještě nedávno rozechvělý slzami, zazněl jistě a pevně: — Souhlasím! Kdy mám jet?
— Takhle se to dělá! Za týden vyjíždíš.
Dny naplněné novými povinnostmi začaly ubíhat mnohem rychleji. V domě zavládlo znovu oživení, nový elán: dcera se učí. Vracívala se z kurzu unavená, ale plná vnitřního zápalu, doma nad učebnicemi trávila večery až do noci a ráno opět spěchala do okresu. Večer, když uléhala, stále myslela na Romana — a v srdci jí doutnala naivní naděje, že se objeví, někde ji přivítá a řekne: „To není pravda, vrať se zpátky.“ A pak by žili dlouho, šťastně… S těmito myšlenkami usínala.
Na jaře už Jana pracovala na obecním úřadě, sedávala v malém kumbálku, ponořená do papírů, a sotva kdy zvedla hlavu. Roman se stále neobjevil, nikdy se s ní nesetkal — asi chodil jinudy a schválně se jí vyhýbal.
Jednoho večera přišla Nela navštívit rodiče a vtáhla sestru do světnice, kde jí horlivě pošeptala: — Jen neplač. Už jste rozvedeni, není čeho litovat.
— Co se stalo?
— Prý se Roman chystá oženit.
— Cože? S kým?
— S Petrou. Pamatuješ, taková tichá, chodí jak pávice.
Jana si Petru dobře pamatovala, vždycky ji pokládala za nejkrásnější a nejvznešenější dívku široko daleko.
— Tak on si vybral ji? — Janě se zadrhly rty. Zrovna si trochu odpočinula, a najednou ji ta zpráva zaskočila jako rána holí po hlavě.
— Jen nebreč. Ta voda už odtekla, nevrátíš ji. Nestál ti za slzy.
— Co si tam šuškáte, řekněte to nahlas, ať to slyšíme taky, — zavolal Josef sestry ke stolu. S Marií se záhy dozvěděli o nové svatbě bývalého zetě.
— Nikdy bych neřekla, že to s námi takhle udělá, — pohoršovala se Marie. — Tentokrát už bych Ksenii plivla do tváře a pak se jí vyhýbala obloukem. Už je nechci znát. Vzal jednu dceru z domu a hned táhne druhou.
— Já tam hned půjdu a něco jim povím za synáčka, — Josef si začal v rychlosti natahovat holínky, tváře mu zrudly hněvem.
Ženy se na něj vrhly: — Nech toho, nikam nechoď, ještě uděláš nějaký průšvih, a budeme mít na krku policii. Podají trestní oznámení a ještě nás víc zostudí.
Josef si nakonec nazul holínku. — Jano, ty mlčíš? Pojď se mnou, aspoň mu plivneš do obličeje.
— Tati, uklidni se, — Nela se mu zavěsila na ruku. — I já bych šla, ale nemá to cenu. Holka teď konečně našla klid, pracuje, Karolína si ji chválí. A když tam půjdeme, jen jí zas otevřeme staré rány, a lidi budou mít zase co drbat.
— Máš pravdu, Josefe, sedni si a zchladni, — Marie mu položila ruce na ramena. — Lidi už si udělají svůj obrázek, kdo měl pravdu a kdo ne. Už mi párkrát řekli, že Romanovi nevěří a nás podporují. Ať si klidně vezme tu svou a třeba se odstěhují někam, ať už se na ně nemusíme dívat.
Jenže Roman se s novou manželkou nikam nestěhoval — zůstali žít ve svém rodném kraji. Jana se brzy uklidnila, smířila se s tím, snažila se na něj nemyslet, i když hluboko uvnitř zůstávala bolavá jizva.
V létě bylo na úřadě dobře, otevřenými okny vanula vůně lučních květin a lipového květu, v březových větvích neúnavně cvrlikali ptáci. Zvykla si na to jejich jednotvárné cvrlikání — uklidňující a monotónní. A také znovu začala chodit do klubu: každý týden přiváželi nový film. Jednou, těsně před promítáním, k ní přistoupil místní šprýmař Vítek, lehce ji vzal pod paži: — Tak co, doprovodím tě pak?
Jana se opatrně, ale rozhodně odtáhla. — Proč? Cestu znám.
— No jak proč? Třeba se ožením. — Usmál se na ni.
— Už jsem vdaná byla, takže nic nebude.
— No právě, už máš zkušenosti. Tak pojď, Janí, projdeme se. Je přece tak krásná noc.
Dívka ho propálila pohledem tak chladným a odmítavým, že se rychle odporoučel, cosi si pod nos zamumlal a zmizel. Jana si ten okamžik znovu vybavila a v duchu se pochválila, že hned prokoukla jeho lehkovážné úmysly.
Jednoho dne, o polední pauze, zůstala na úřadě sama — dodělávala výkaz. Ozvaly se nejisté kroky na zápraží, dřevěná podlaha v chodbě zaskřípala. Jakoby někdo vstoupil poprvé do těchto prostor. Jana vyšla na chodbu: v šeru stál mladý muž s cestovním kufrem, boty měl od prachu. Když ji uviděl, nesměle si upravil brýle.
— Dobrý den! Kde jsou všichni?
— Dobrý den! Koho hledáte? Právě je oběd. Počkejte tak hodinku.
— Já jdu za předsedou, — přistoupil blíž a Jana si všimla chytrých, trochu unavených očí za skly brýlí. — Mám tady doporučení. Ale on o tom určitě ví, už mu to oznámili.
— Vy jste náš nový agronom? — domyslela si.
— Přesně tak! Agronom. — Položil kufr a na tváři se mu objevil srdečný, upřímný úsměv. — David, — představil se vesele.
— Jana — účetní. Tedy zatím jen pomocnice, — dodala nesměle, se zrychleným tepem, aniž věděla proč.
— A v kterém kabinetu je předseda? A kufr… nevím, kam ho dát.
— Nechte ho tady u nás, máme otevřeno až do večera.
Položil kufr, ale zaprášený plášť z cesty si stále držel v ruce. — Nenapadlo mě ho vytřepat, — šel ke dveřím. Jana vzala čistý ručník a ukázala na letní umyvadlo. — Támhle se můžete umýt.
— Děkuju, to se hodí. — Zastavil se, podíval se na ni: — Odpusťte, Jano, máte taky oběd, a já vás zdržuju.
— To ničemu nevadí, stejně jsem se zdržela.
„No tohle, takový mladý a už v brýlích,“ pomyslela si cestou do kanceláře. Na venkově skoro nikdo brýle nenosil, jen starší, a tak jí přišlo zvláštní vidět tmavé obroučky na tváři mladého muže.