— Měj raději mlčení, mlč, protože za sebe neručím, — řekl Josef a podpíraje ženu, vedl ji ke vrátkům. Naproti nim se ale zničehonic objevila Ivana, matka Romana.
— No vida, svatba, — pronesla Marie s hořkou ironií. — Možná mi řekneš, proč tvůj Štěpán naši dceru tak hanobí. Nejdřív si ji vzal, a teď ji ze dveří vyhnal. Copak je snad nějaká věc?
— Ach, já sama nevím, vyptávali jsme se s manželem, mlčel, a pak přiznal, že Jana u vás prý znala už jiné polštáře, asi někdo byl. A on co? On to prý nemohl odpustit, a žít s tím také ne.
— Přemýšlej, co říkáš, svatbo, — vykřikl Josef a jeho hlas narušil ticho ulice. — Nic takového nebylo, neměla nikoho před tvým synem. Dali jsme čestnou dceru, a on ji vyválel v bahně. Za co? Nechce s ní žít, tak to měl říct rovnou, a ne ji pomlouvat.
Ivana, s pevně uvázaným šátkem, přivřela oči a odvážně se zeptala: — A jak ty to víš? Já svému synovi věřím.
— Fuj, ty jedna! — plivl Josef zoufale mezi zuby. — Zůstaňte si tu, prokletí, my to nějak přestojíme, přetrpíme všechno to tlachání. Pojď, Marie, nemáme tu co dělat, ten tlachal Roman mlel nesmysly, říkal jsem hned, že mám pochybnosti.
— Nech aspoň sbalit dceřiny věci a odvést je.
— Berte si je, jen si je odvezte, — přikývl Roman, potěšený, že tchán s tchyní ustupují.
— Dej mi dva dny, seberu se, přijedu na koni a odvezu to, — slíbil Josef už na odchodu.
Šli ulicí, brodící se v prvním sněhu, a nevšímali si kolemjdoucích ani bílé krajiny. — Kéž by se na to nepřišlo, jenže lidé se budou ptát a Ivana si bude šeptat, bude syna obhajovat. A za co jsme tohle dostali? Doma seděla, seděla, a tu najednou Roman přiletěl jako vítr. Dvakrát stáli na zápraží a už ji táhnul na obecní úřad… Jana ani neměla kdy si to rozmyslet. A já měla radost: berou ji, tak ať jde.
Stěhovali Janiny věci celá rodina. Přeprava, tažená silným valachem, smutně skřípala saněmi. Roman doma nebyl, zmizel raději předem. Celé stěhování pozorovala Ivana z vlastního zápraží chladným pohledem. Už byli připraveni vyrazit, když se zza rohu objevil Romanův otec. Pokusil se lehce kývnout na pozdrav, ale Josef mu jen věnoval pohled plný opovržení a práskl bičem.
Cesta domů byla tichá. Stejně mlčky vynosili do domu Janiny truhly a uzly. Marie rozložila peřinu, kterou sama připravila pro svou nejmladší, srovnala polštáře, vyšité vlastníma rukama. Vzpomněla si, jak chystala věno, ještě netušíc, za koho její holčička půjde; a tiše se rozplakala nad tou nespravedlností.
Netrvalo dlouho a dorazila Nela, starší dcera. Ani si nesundala kabát a zamířila k sestře, pevně ji obejmula. A tehdy se devatenáctiletá dívka, která po celý ten čas neuronila ani slzu, ani v noci do polštáře, přitiskla hlavou na sestřino rameno a rozplakala se — tiše, bez zvuku, beznadějně.
— Pojď, všechno mi řekneš. Všechno mi povíš, uleví se ti, — navrhla jí Nela a odvedla sestru do sednice, dál od očí rodičů.
Až při rozhovoru se sestrou začala mladší chápat, jak svou slepotu přijala dobrovolně. Nevšímala si postupného odcizení Romana, jeho zamračenou tvář vinila sama sobě. Naučená matkou hlídala bezchybný pořádek v domě, vařila jeho oblíbená jídla, hleděla mu do očí, jako by říkala: „Podívej, tolik se snažím pro tebe.“
Do místnosti vstoupila Marie a posadila se na kraj lavice. — Víš, co si říkám? Co když Jana neodešla sama? Co když bude dítě? A co potom?
— A co potom? — Nela svraštila své černé, sobolí obočí. — Romana si přivedem na lasu, od dítěte se neodřekne. Zákon je na naší straně.
Vářin pohled se trochu projasnil, matčino tušení v ní probudilo malou, křehkou naději. Bylo vidět, že city vůči muži ještě neochladly a obraz manžela si stále nosí v srdci. — Nevím, — přiznala upřímně. — Bylo by hezké, kdyby se malé narodilo.
— Moje hloupoučká, — řekla Marie s procítěnou něhou. — No, budeme žít, uvidíme, co přijde.
— Víš co, přijď k nám častěji, občas s dětmi posedíš, musíš ho vymazat ze srdce, toho nevděčníka, — řekla Nela.
— A co kdyby se někam odstěhovala, — navrhla opatrně Marie. — V Kutné Hoře máme příbuzné, třeba by mohla tam.
— No joo, mami, to by bylo hezké, schovávat se u příbuzenstva. A co by tam jako dělala, v té zapadlé Kutné Hoře? Utíkala sama před sebou?
Všechny tři znovu zmlkly. Každá z nich si přemítala o budoucnosti. Ze síně se ozval skříp otevřených dveří, těžké kroky a pak i hluboký mužský hlas: Josef někoho přivedl. Podle síly hlasu hned poznaly, že to je Karolína, sestřenice otce, žena s ráznou povahou. Vešla do pokoje bez pozvání a její statné, plné tělo téměř zaplnilo prostor.
— Po kom se tu pláče? — zeptala se, když viděla zasmušilé tváře žen. — Co jste ztratily? Sedíte tu jako načepýření vrabci. — Její hlas, silný jako zvon, byl určitě slyšet přes celou ulici.
— A ty, Karolíno, to snad nevíš, co nás potkalo, — začal Josef.
— Slyšela jsem. A co teď, sedět s vámi a brečet? No tak, holky, hosta pořádně přivítejte, aspoň ke stolu mě pozvěte. — Byla starší nejen než Jana s Nelou, ale i než Marie, a často všechny bez obalu nazývala „holkama“ — samozřejmě, bez posměchu, ale s nezpochybnitelnou autoritou.
Nakonec všichni vyšli ze sednice, prostřeli prostý stůl a dlouho seděli a rozebírali, co se stalo.
— Ach, děvčata, mě už z toho uši bolí, dost už, já přišla s něčím důležitým. Nechceš pracovat na obecním úřadě pod mým vedením?
— Já? — Jana zmateně pohlédla na hlučnou příbuznou.
— No jistě. Tebe se ptám. Potřebuju účetní, strýček Jiří už se sotva z pece zvedne, pořád mě prosí: „Pusť mě, Karolíno, čísla mi tančí před očima.“
— Ale já to neumím.
— Vždyť jo, Karolíno, kde by se to naučila, má jen základní školu, — připomněla Marie. — Chtěla jít na školu do města, my jsme jí to rozmluvili, báli jsme se toho města. A teď by nejraději nevyšla ani ven, každý chce vědět, proč se dcera tak rychle vrátila od muže. Kéž by tehdy šla do toho města. Možná ještě není pozdě, pošleme ji na fabriku, tam berou i po škole.
— Cože, schovat holku? — Karolína se přísně podívala na Marii. — Takže Jana je provinilá, když chce utéct?
— Ale prosím tě, — mávla rukou Marie. — Není v tom žádná vina, to si nemysli.