— A jste od nás až z města?
— Samozřejmě. Přidělením.
Jana si pomyslela, že ten muž má určitě hlad. — Nechcete si taky zatím dát oběd? Pravda, teď se vaří u polního tábora, což je odsud dost daleko.
— Ale kdepak, obejdu se.
— Nemusíte se obcházet, pojďte, uvařím vám čaj, mám s sebou koláče, včera jsme je pekly s mámou. A taky mám špek. — Jíte špek?
— A proč ne?! Děda bydlel na vesnici, jezdíval jsem tam pořád. A špek? Ten mám hodně rád.
Jana rozprostřela na stůl čistou utěrku a rozložila na ni prostý venkovský oběd. David se podíval na jídlo: — Ne, takhle to nejde, to jste si přinesla pro sebe. Nejste povinná mě krmit.
— Jezte, — Jana mu přisunula nakrájený špek a nadýchané koláče. — Předseda mě za to ještě pochválí, — vymyslela si výmluvu.
— No dobrá, máma mi taky něco nachystala na cestu, — vytáhl balíček s jídlem, kterého se na cestě ani nedotkl, vzal si hrnek voňavého čaje a trochu zrozpačitěl.
Předseda Janu skutečně pochválil, že se ujala mladého odborníka. Davida ubytovali u staré osamělé paní Dagmar. Nový agronom se rychle osvědčil a zapadl do kolektivu. Předseda byl hrdý, že má vzdělaného specialistu. A na nedostatek zkušeností byl připravený bývalý agronom, který odešel do důchodu, ale stále byl ochoten pomáhat.
Každé ráno David nejprve spěchal pozdravit Janu. — Ten špek byl výborný, nikdy jsem nic takového nejedl.
— Ještě bych přinesla, ale teď musíme čekat až do pozdního podzimu. To byly zbytky, které se podařilo uchovat.
— Já to jen tak říkám, bylo to opravdu výtečné. — Přišel k ní, vytáhl z vnitřní kapsy saka tabulku čokolády a položil ji na její stůl.
— Jéje, a to je proč?
— Vezměte si, Jano, to je pro vás! — A sám zrudnul a rychle odešel z kanceláře.
Jana a David si celé léto vyměňovali nenápadné pohledy a bezvýznamné věty, a nikdy se nesetkali jinde než v kanceláři. Doma už o mladém agronomovi také věděli. Všimli si, že dcera odchází s radostí a vrací se s zasněným úsměvem. Ale koncem srpna se jí ve tváři objevila stín úzkosti: David čekal na návštěvu matky.
— Jano, moje maminka přijede, chce se podívat, jak jsem se tu zabydlel. — Mnul si ruce, snad z nervozity. — Neber to jako nestoudnost, ale když už jsme přátelé, přijď i ty, posedět s námi.
— Já? A bude se jí to líbit? Co bych měla říct?
— Bude. Už jsem jí dávno napsal, jak jsi mě přivítala, jak jsme se spřátelili, jací jsou tu dobří lidé… Přijď, Jano, mamince to udělá radost. A mně taky, — dodal tiše, téměř šeptem.
Večer se Jana svěřila matce. Josef, držící čerstvé noviny, dělal, že čte, ale naslouchal každému slovu. — No tak, není co řešit, není přece sám, matka mu přijede, tak ať jde Jana. Mám ale jednu podmínku: pozvi ho k nám. Až se vrátíš z návštěvy, pozvi ho. Uvidíme, co na to řekne.
Jana se bála zbytečně. Věra Petrovna se ukázala být srdečnou a družnou ženou, a když uviděla Janu, upřímně se zaradovala. Za týden odjela a David, jak slíbili, přišel do Janina domu.
Pak se vídali až do zimy. Když jí požádal o ruku, váhala se souhlasem – bála se udělat znovu chybu. V kanceláři se na ně dívali s povzdechem a dělali si domněnky o budoucí svatbě.
Toho dne padal sníh v bílých nadýchaných vločkách a zemi pokrýval jiskřivou peřinou. V domě bylo teplo a útulno, v kamnech veselé praskalo, na stolech stály mísy s voňavými koláči. Před domem se zatím u brány shromažďovali hosté a čekali na novomanžele.
— Ženich má brýle – vypadá chytře, — řekla uznale nějaká teta. Starší sestra Nela se tiše zasmála: — Ale David je chytrý i bez brýlí, — upravila si slavnostní šátek a hrdě pohlédla na sestru, celou šťastnou a rozzářenou.
Za rok dostali mladí nový dům, právě postavený pro odborníky. A za pět let už rodině Davida rostly dvě čilé děti. David byl díky svým znalostem a neuvěřitelné píli známý a vážený v celém okrese, a brzy mu nabídli povýšení – přestěhovat se do okresního města. Po poradě se Jana s Davidem rozhodli nabídku přijmout. Nejvíc litoval předseda, lámav si hlavu, kde najít tak dobrého agronoma.
Roman s Petrou zpočátku žili tiše. Později se ale hádali a dostali se do častých sporů – říkalo se, že Petra od něj na čas odešla, protože ji žárlivě podezříval ze všeho možného. A nebýt dětí, možná by odešla nadobro. Chodili pak oba mrzutí, málomluvní, jako by nesli břemeno, jež je drtilo.
Rodiče Jany už dávno odpustili bývalým snoubencům a při setkání se zdravili, i když dřívější vřelost zmizela. Ivana, když potkala Marii, klopila provinile oči a občas se nesměle ptala, jak se Janě daří, jak žije. Potom si povzdechla a pomalu se vydala domů.
Když už děti Jany a Davida dospěly, na onu událost, kdy Roman řekl „vracím vám vaši dceru“, si nikdo v obci ani nevzpomínal. Možná jen dvě stařenky, sedící na lavičce, když si povídaly o starých časech.
David zůstal s rodinou v okresním městě, ačkoli ho několikrát zvali do hlavního města. Zato jejich děti – syn a dcera – po přijetí na vysokou asi stěží někdy zamíří zpět do rodného kraje, svůj život si budou budovat ve velkém městě.
— Co se dá dělat, — s lehkým smutkem uznal David právo dětí jít vlastní cestou. — Vyletěli z hnízda, teď jdou dál sami. Tak to má být – děti přece mají jít dál než my.
— Davide, najez se a odpočiň si, zas jsi do noci seděl u papírů a dnes je neděle, — řekla něžně Jana, upravujíc ubrus na stole.
— Rozkaz, Janičko, tak to udělám, — usmál se a natáhl se na pohovku, ruce složené za hlavou. Téměř okamžitě usnul a ona seděla vedle, hleděla z okna, za kterým se točil stejný klidný sníh jako v den jejich svatby. Dopadal na zem, všechno zahaloval do bílé, čisté deky, smýval staré bolesti a křivdy, přinášel pocit nového začátku. Tiše přistoupila k manželovi, všimla si, že usnul s jemným úsměvem na rtech. Vzala měkkou vlněnou deku a opatrně ho přikryla. Spokojená, naplněná hlubokým, tichým pokojem, odešla do kuchyně, aby uklidila nádobí. Každý její krok byl jako tóny tiché, světlé hudby jejího nového, opravdového štěstí.