— Mami! Vždyť jí je pět! Určitě na to zapomněla…
— Jestli je to tak, pak i já zapomenu.
— To myslíš vážně?
— Naprosto… — odpověděla Pavla a zavěsila.
Utekly dva dny.
— Mami, a kde je babička Pavla?
— Asi brzy přijede, — odpověděla nejistě Lenka. — Na silnicích jsou zácpy.
— Od lahví? — pousmála se holčička. Měla skvělou náladu. — A ty překážejí autům v jízdě? Kdo je tam nasypal? Možná se převrhl kamion, co vezl zátky?
— Ticho, Zuzano, nemluv tak rychle. Žádné náklaďáky s víčky neexistují. Jsou jen zácpy, — Lenka byla trochu podrážděná.
— A kvůli nim babička nemůže přijet?… A co když vůbec nepřijede?
Jakmile to dořekla, Zuzana se začala vzlykat.
— Ale no tak, beruško, ona si přece nenechá ujít tvoji oslavu! — chlácholila ji Lenka.
…Oslava byla pokažená. Babička skutečně nepřijela, i když Zuzana až do poslední chvíle doufala a čekala. Díky množství dárků na chvíli zapomněla, ale když viděla, že babička pořád nepřichází, nakonec se rozplakala.
Lenka volala matce, ale ta telefon nebrala. Ani napoprvé, ani napodruhé, ani potřetí. Na zprávy taky neodpovídala. Lenka začala mít vážné obavy. Nechala manžela, tchyni i tchána, aby pokračovali v oslavě narozenin dcery, ale sama to už nevydržela a rozhodla se jet za matkou domů. Na duši měla neklid.
— Lenko, chceš, hodím tě autem? — nabídl se Jiří, když už otevírala dveře bytu.
— Není třeba, děkuju, pojedu autobusem, vy si sedněte ke stolu, brzy se vrátím, — odpověděla Lenka.
— Dědo, pojď jdeme skládat obrázky! — zavolala na něj Zuzana.
— Už jdu, už jdu, — odpověděl Jiří, který začínal být také nervózní.
…Před pěti lety, když se Zuzana právě narodila, obě babičky se okamžitě pustily do péče a hýčkání malé. Byly nesmírně šťastné z narození vnučky.