Starší žena plakala a zároveň si kapala uklidňující kapky do sklenice. Když k ní dcera přišla, vstala a objala ji.
— Mami… — pronesla zmateně Lenka.
— Lenko… Víš, něco jsem si uvědomila… To všechno je taková hloupost! Nevím, co mi to napadlo! Nedokázala jsem překročit svou pýchu a přijet za vámi. A dnes… Dnes mi bylo smutno, že slavíte, a já tu sedím sama jako nějaká cizí. Přitom jsem si přísahala, že nezavolám ani nepřijedu, abych vás potrestala. Ale nemůžu! Duše mě táhne k vám! Sedím tu, brečím a nevím, co si počít. Sama jsem se potrestala. Asi jsem už opravdu stará, taková sentimentální…
Najednou zazvonil zvonek od dveří. Lenka šla otevřít a za dveřmi uviděla Zuzanu a Jiřího. On se přece jen rozhodl přijet a Zuzana se k němu očividně přidala.
— Babičko! Na cestě nebyla ani jedna zácpa, asi je už všechny uklidili, teď už ti nic nebrání přijet — oznámila Zuzana, když vešla do kuchyně a uviděla Pavlu. — Pojeď s námi, ano? Dort jsme ještě nekrájeli. Dostaneš ten úplně největší kousek, jo?
— Pojď ke mně, zlatíčko moje, obejmu tě! — řekla Pavla, setřela slzy a natáhla ruce k vnučce.
— Ty jsi plakala? Neplač, mám přece narozeniny! Pojďme slavit, ano?
— Pojďme, pojďme, Zuzanko, hned, vždyť jsem ti i dárek připravila! — Pavla si otřela slzy a běžela do pokoje pro dar.
— Děkuju! Jé — Zuzana si přiložila dlaně na tváře, když uviděla dárek. — A babi Ivana mi dala úplně stejnou panenku. Úplně stejnou!
Lenka ztuhla, obávala se skandálu, ale maminka mlčela a Zuzana řekla:
— Budou to sestřičky. A budu je mít ráda obě stejně! Tak jako mám ráda své babičky!
Pavla znovu utřela slzy a Lenka se usmála s pocitem, že incident je zažehnán.
— A vlastně jo, pojďme jíst dort, — řekla s úsměvem…
Helena Horák