Přečetl si to u kuchyňského stolu, sám ve svém malém pronajatém bytě. Pak dopis opatrně složil, vrátil ho do obálky a schoval do druhé zásuvky pod účty za plyn. Jako by se dal smutek založit do složky a uložit.
Teď ten smutek stál přímo před ním – s odřeným batohem a každou ponožkou jinou – a ptal se na jogurty.
„Kde je Lukáš?“ zeptal se tiše Petr.
„Je v autě. Nemá rád chodit dovnitř. Je pak… unavený.“ Její oči sklouzly k regálům. „Řekl, že musíme spěchat, protože má online schůzku, a když tu práci ztratí, možná se zase budeme muset stěhovat.“
Zase. To slovo ho bodlo. Kolikrát musela být Jana Novák v dětství stěhována, vlečena mezi levnými byty a polámanými sliby, protože on byl vždycky „příliš zaneprázdněný“ na to, aby byl nablízku?
„Mrzí mě to kvůli Janě,“ řekl, jeho slova byla křehká a bezmocná.
Nela jen kývla, jako by ta slova už slyšela mockrát. „Říkala mi, že když tě jednou potkám, mám se ti podívat přímo do očí a zeptat se tě na něco.“
Hrdlo se mu stáhlo. „Na… co se mě máš zeptat?“
Nela zvedla pohled, její oči – šedé a mnohem dospělejší, než by odpovídalo jejím sedmi letům – potemněly. „Proč jsi nepřišel?“
Zářivky nad nimi bzučely. V dálce na chodbě se ozval dětský smích, zavrzání kočárku, zapípal skener. Život šel dál. Ale Petr měl pocit, jako by stál na okraji propasti, do které kráčel celý život.
Polkl. Slova, omluvy, staré obranné mechanismy mu vystupovaly na mysl: Byl jsem mladý. Měl jsem povinnosti. Tvoje babička všechno ztížila. Nevěděl jsem, jak na to. Ani jedno z těch vysvětlení neznělo jinak než jako zbabělost tváří v tvář té malé, odhodlané tváři.
„Byl jsem zbabělec,“ řekl nakonec. Přiznání vyšlo tvrdě, upřímně. „Myslel jsem si, že práce je důležitější. Myslel jsem, že to všechno časem napravím. Jenže to „časem“ nikdy nepřišlo.“
Nela se na něj dlouho a tiše dívala. „Jana čekala,“ řekla nakonec. „Sedávala k oknu na moje narozeniny. Každý rok. Říkala, že třeba si tentokrát vzpomeneš.“
Něco v něm prasklo bolestí, jako by to byla fyzická rána. Viděl Janu Novák jako osmiletou, jak tiskne nos na okno ve starém bytě, v těch žlutých šatech, o které ho tolik prosila, aby jí je koupil. On tehdy seděl v konferenční místnosti a mluvil o cílech a odměnách.
„Mluvila… mluvila o mně?“ zeptal se.